Nutil ji podepsat dokumenty, které mu měly dát celý její majetek. Když je podepsala, usmál se a odešel. Byl přesvědčený, že právě získal všechno. Netušil však, že žena, kterou nechal zemřít, mu připravila největší překvapení jeho života.

Naše desáté výročí svatby začalo úplně obyčejně.

A právě proto jsem nic netušila.

Když jsem ráno vstala, můj manžel Daniel už byl vzhůru.

Stál u kuchyňského okna a pil kávu.

Když mě uviděl, usmál se.

„Dobré ráno.“

„Dobré.“

„Víš, co je dnes za den?“

Usmála jsem se.

„Samozřejmě.“

„Takže víš, že tě dnes čeká překvapení.“

Zasmála jsem se.

„Jaké?“

„Kdybych ti to řekl, nebylo by to překvapení.“

Daniel byl vždycky dobrý v tajemstvích.

A také byl vždycky dobrý v tom, jak přesvědčit ostatní, že je miluje.

Před deseti lety jsem si ho vzala, protože jsem věřila, že jsem našla člověka, kterému můžu důvěřovat.

Byla jsem tehdy mladá.

Měla jsem malou firmu, kterou jsem zdědila po otci.

Nebyla jsem žádná miliardářka.

Ale firma byla úspěšná.

Měla jsem vlastní dům.

Několik investic.

A dost peněz na to, abych nemusela žít od výplaty k výplatě.

Daniel se o mé peníze nikdy otevřeně nezajímal.

Alespoň jsem si to myslela.

Poslední rok se však něco změnilo.

Začal se mě ptát na věci, které mě předtím nikdy nezajímaly.

„Co by se stalo, kdyby se ti něco stalo?“

„Co myslíš?“

„Kdo by zdědil firmu?“

„Nevím. Asi právníci.“

„A dům?“

„Proč se ptáš?“

„Jen mě to zajímá.“

Nejdřív jsem to ignorovala.

Potom začal být konkrétnější.

„Neměla bys něco převést na mě?“

„Proč?“

„Jsme manželé.“

„To vím.“

„Tak bychom měli mít všechno společné.“

„Ale tohle bylo moje ještě před svatbou.“

Daniel se vždycky usmál.

„Já vím.“

A já mu věřila.

Dnes už vím, že jsem měla být opatrnější.

V ten den však nebyl důvod být podezřívavá.

Daniel mě požádal, abych si večer oblékla něco hezkého.

Řekl, že má připravenou večeři.

Když nastal večer, vzal mě autem na náš venkovský pozemek.

Byl tam starý dům, který jsme společně koupili před několika lety.

Daniel ho miloval.

Já tam jezdila jen občas.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se.

„Uvidíš.“

Vedl mě kolem domu.

Potom jsme došli k malé budově, o které jsem si myslela, že je jen sklad.

Daniel otevřel dveře.

„Zavři oči.“

Zasmála jsem se.

„Danieli.“

„Prosím.“

Zavřela jsem oči.

Vzal mě za ruku.

„Ještě pár kroků.“

Udělala jsem několik kroků.

Pak mě pustil.

Uslyšela jsem, jak se dveře za mnou zavírají.

Otevřela jsem oči.

A v tu chvíli jsem pochopila, že něco není v pořádku.

Stála jsem v obrovské skleněné místnosti.

Stěny byly ze silného průhledného skla.

Podlaha byla kovová.

Dveře byly přímo přede mnou.

Za nimi stál Daniel.

„Co to je?“

Usmíval se.

„Překvapení.“

„Otevři dveře.“

„Ještě ne.“

„Danieli, co to děláš?“

Neodpověděl.

Pak jsem uslyšela zvláštní zvuk.

Něco se otevřelo nad mou hlavou.

A začala proudit voda.

Nejdřív jen pomalu.

Potom rychleji.

„Danieli!“

Voda mi začala téct kolem nohou.

„Přestaň!“

Daniel se ani nepohnul.

„Tohle není vtipné.“

„Já vím.“

Voda stoupala.

Po kotníky.

Po kolena.

Po pás.

„Otevři dveře!“

Daniel se přiblížil ke sklu.

V ruce držel složku.

Tehdy jsem si všimla jeho výrazu.

Nebyl nervózní.

Nebyl vyděšený.

Byl klidný.

Příliš klidný.

„Víš, proč jsme tady?“

„Protože jsi zešílel?“

Daniel se usmál.

„Protože dnes konečně dokončíme něco, co jsme začali před několika měsíci.“

Otevřel malý otvor ve dveřích.

Podal mi několik dokumentů.

A pero.

Podívala jsem se na první stránku.

A ztuhla.

Byla to smlouva.

Převod vlastnictví.

Mého domu.

Další dokument.

Převod podílů ve firmě.

Další.

Bankovní účty.

„Co to je?“

„Podepiš.“

„Ne.“

„Podepiš.“

„Danieli, jsi úplně šílený.“

Voda mi sahala k pasu.

„Ty mě chceš zabít?“

Daniel se na mě podíval.

„Ne.“

„Tak mě pusť.“

„Podepiš.“

„Nikdy.“

Daniel se otočil.

„Tak dobře.“

Zvedl ruku.

Voda začala proudit ještě rychleji.

„Danieli!“

„Máš čas, dokud budeš schopná dýchat.“

Rozplakala jsem se.

Bušila jsem do skla.

Křičela.

Nikdo nepřicházel.

Byla jsem sama.

Voda mi sahala k hrudi.

Potom ke krku.

„Dobře!“

Daniel se zastavil.

„Podepíšu.“

Usmál se.

„Věděl jsem, že budeš rozumná.“

Podepisovala jsem jeden dokument za druhým.

Ruce se mi třásly.

Nemohla jsem pořádně dýchat.

Když jsem podepsala poslední stránku, Daniel ji vytáhl.

Prohlédl si ji.

Pak všechny dokumenty vložil zpět do složky.

„Hotovo.“

„Teď mě pusť.“

Daniel se usmál.

„Děkuji.“

„Otevři dveře!“

„Nemůžu.“

„Cože?“

„Vlastně… nechci.“

Ztuhla jsem.

Daniel se otočil.

„Teď už tě nepotřebuji.“

„Danieli!“

Začal odcházet.

„Slíbil jsi mi!“

Nezastavil se.

„Danieli!“

Dveře se za ním zavřely.

Zůstala jsem sama.

Voda stoupala.

Brzy mi sahala k bradě.

Začala jsem panikařit.

„Pomoc!“

Nic.

Voda dosáhla mých úst.

Zvedla jsem hlavu.

Snažila jsem se nadechnout.

V hlavě mi běžely vzpomínky.

Na otce.

Na firmu.

Na náš dům.

Na svatbu.

Na Daniela.