Žiju v klidné čtvrti. Domky se zahradami, pestré květiny v předzahrádkách, sousedé, kteří si navzájem přejí dobré ráno. Místo, kde se nic zvláštního neděje. A právě proto bylo tak zvláštní, co jsem začala pozorovat u jedné z mých sousedek.

Byla to žena středního věku, tichá a nenápadná. Nikdy se moc s nikým nebavila, ale vždy působila slušně a upraveně. Až do jednoho dne, kdy jsem si začala všímat něčeho podivného.

Každé ráno, přesně v 6:30, vycházela na zahradu se žlutou hadicí v ruce. Ale nezalévala celou zahradu, jen jeden malý kus půdy u dřevěného plotu. Vždy stejný metr čtvereční. Každý den, bez výjimky. A přitom zbytek zahrady — kde měla rajčata, okurky i jahody — zůstával úplně suchý.

Prvních pár dní jsem si říkala, že má asi nějakou vzácnou rostlinu, která potřebuje zvláštní péči. Ale nic tam nerostlo. Jen holá hlína. Vždy vlhká, tmavá, téměř nasáklá vodou, ale bez jediné rostliny.

Zvědavost mi nedala a jednoho rána jsem se odhodlala zeptat. Přistoupila jsem k plotu a s úsměvem se zeptala:

„Zaléváte tady nějakou speciální květinu?“

Trhla sebou. Ruce se jí roztřásly a chvíli mlčela, jako by zvažovala, co říct. Pak bez pohledu na mě zamumlala:

„Brambory. Mám tady zvláštní odrůdu brambor.“

Brambory? Každý den tolik vody? A bez jediné natě? Nezdálo se mi to. Ale nebyla jsem v pozici, abych ji obviňovala ze lži. Jen jsem se dál dívala.

Uběhl týden. Sousedka byla čím dál podrážděnější. Viděla jsem ji, jak nervózně přechází po zahradě, často se ohlíží. Někdy se mi zdálo, že její pohled klouže po mém okně. Jako by věděla, že ji sleduju.

A pak přišla noc, kdy jsem prostě nemohla spát. Hlavou mi běžela jen jedna myšlenka: Co když se tam děje něco špatného? Co když se pod tou půdou opravdu něco skrývá?

Dlouho jsem váhala. Nechtěla jsem být ta, co zbytečně vyvolává poplach. Ale něco uvnitř mě říkalo, že nemám čekat. Ráno jsem vytočila číslo policie. Operátor působil rozpačitě, když jsem popisovala situaci. Zálivka jednoho kusu půdy? Den co den? Přesto přislíbili, že pošlou hlídku.

Dvě hodiny poté se objevilo policejní auto. Sousedka byla doma, ale když jí oznámili, že chtějí provést prohlídku zahrady, zcela zbledla. Nesnažila se odporovat, jen stála bez hnutí a mlčky sledovala, jak dva muži začínají odhrabávat mokrou hlínu.

Trvalo to jen pár minut.

A pak… se to stalo.

Policista, který držel lopatu, se náhle zarazil. Poklekl a rukou opatrně odhrnul další vrstvu země. Okamžitě přivolal kolegu. Mlčky se dívali do jámy, zatímco moje sousedka se sesunula k zemi.

V zemi, přesně na tom místě, které každý den tak pečlivě zalévala, bylo tělo.

Později jsem se dozvěděla, že to byl muž. Identifikace proběhla rychle. Byl to její bývalý partner, po kterém bylo několik měsíců vyhlášeno pátrání. Zmizel beze stopy a nikdo ho nenašel — až do toho dne.

Zahrada se stala místem činu. Celá ulice byla uzavřena, novináři, vyšetřovatelé, pásky, kam se podíváš. A přesto mě nejvíc šokovalo něco jiného: jak blízko může být zlo. Jak tiché, nenápadné a systematické může být jeho skrývání.

Moje sousedka byla obviněna z vraždy a manipulace s tělem. Motiv? Prý letité spory, domácí násilí, a nakonec… zoufalý čin, který měl zůstat navždy skryt pod vrstvou zeminy a každodenní zálivky.

Ale voda, jak se ukázalo, smýt hříchy nedokáže.