Dvacet minut před koncem směny už Elena Moreauová v duchu odpočítávala poslední minuty.
Byla unavená.
Za sebou měla téměř dvanáct hodin práce.
Dvanáct hodin chodeb, monitorů, telefonátů, pacientů a nekonečného pípání přístrojů.
Chtěla jediné.
Vrátit se domů.
Dát si sprchu.
Sednout si na pohovku.
A alespoň na chvíli nemuset řešit nikoho jiného.
Jenže právě ve chvíli, kdy si začala uklízet věci, ozvalo se rádio.
„Jednotko 14, urgentní výjezd.“
Elena zavřela oči.
„Kam?“
Dispečerka nadiktovala adresu.
Elena se zarazila.
Byla to jedna z nejbohatších částí města.
Sídla milionářů.
Soukromé bezpečnostní služby.
Vysoké brány.
A domy, kolem kterých běžní lidé procházeli jen zřídka.
„Stav pacienta?“
„Muž, přibližně šedesát let. Silná bolest na hrudi, potíže s dýcháním. Vědomí zachováno.“
Elena si povzdechla.
„Rozumím.“
O několik minut později už sanitka projížděla ulicemi.
Elena seděla vzadu a kontrolovala vybavení.
Vedle ní byl její kolega Daniel.
„Tohle už dnes nestihneme,“ poznamenal.
Elena se podívala na hodinky.
„Vím.“
„Myslíš, že je to vážné?“
„Nevím.“
„Takže klasika.“
Elena se usmála.
„Práce je práce.“
Netušila, že právě tento výjezd změní její život.
Sanitka zastavila před obrovskou železnou bránou.
Za ní se nacházelo sídlo, které připomínalo spíše soukromý hotel než rodinný dům.
Vysoké zdi.
Dokonalá zahrada.
Bezpečnostní kamery.
Dva muži v černých uniformách.
Brána se otevřela.
Sanitka projela dovnitř.
Elena vystoupila.
Vzala si zdravotnickou tašku a následovala Daniela k hlavnímu vchodu.
Dveře se otevřely ještě předtím, než stačili zazvonit.
„Tudy,“ řekl jeden z pracovníků ochranky.
Vstoupili dovnitř.
Elena se okamžitě ocitla v úplně jiném světě.
Mramorová podlaha.
Obrovské lustry.
Stěny pokryté obrazy.
Drahý nábytek.
Ticho.
Příliš dokonalé ticho.
„Pacient je nahoře,“ řekl muž.
Elena následovala tým po širokém schodišti.
V horním patře se nacházela obrovská ložnice.
Na posteli ležel starší muž.
Byl bledý.
Těžce dýchal.
Elena okamžitě přešla do pracovního režimu.
„Pane, slyšíte mě?“
Muž přikývl.
„Jak se jmenujete?“
„Antoine…“
„Antoine co?“
Muž zavřel oči.
„Antoine Laurent.“
Elena mu změřila tlak.
Byl vysoký.
Puls nepravidelný.
„Danieli, připrav EKG.“
Vyšetření pokračovalo několik minut.
Nakonec se ukázalo, že mužův stav nebyl bezprostředně život ohrožující.
Měl vysoký krevní tlak a silnou úzkostnou reakci.
Elena mu podala léky a vysvětlila, co musí dělat.
„Musíte si odpočinout.“
Muž se na ni díval.
„Vy jste…“
Elena se zarazila.
„Ano?“
Antoine vypadal zvláštně.
„Nic.“
„Jste si jistý?“
„Ano.“
Elena si toho nevšímala.
Zabalila vybavení.
„Pokud se vaše potíže zhorší, okamžitě volejte záchranku.“
Muž přikývl.
Elena se otočila ke dveřím.
A tehdy ho uviděla.
Obraz.
Visel na protější stěně.
Byl obrovský.
Téměř dva metry vysoký.
Elena se zastavila.
„Co je?“
Daniel si všiml jejího výrazu.
Elena neodpověděla.
Dívala se na obraz.
Na portrét ženy.
Mladé ženy.
Ženy ve svatebních šatech.
Ženy s bílým závojem.
Ženy, která stála před malířem s vážným výrazem.
Elena udělala krok vpřed.
Srdce jí začalo bušit.
„To není možné.“
Daniel se na ni podíval.
„Co?“
Elena zvedla ruku.
„Ta žena.“
Daniel se podíval na obraz.
Potom na Elenu.
A znovu na obraz.
„Počkej.“
Elena přistoupila blíž.
„To jsem já.“
Daniel mlčel.
„To jsi ty?“ zeptal se.
„Ano.“
Elena měla pocit, že se jí podlamují kolena.
Na obraze byla ona.
Naprosto přesně.
Stejná tvář.
Stejné oči.
Stejný tvar rtů.
Dokonce i malá jizva nad pravým obočím.
Jizva, kterou měla od dětství.
Nikdo jiný ji neměl.
„Tohle je nějaký vtip?“ zeptal se Daniel.
Elena zavrtěla hlavou.
„Já nevím.“
Antoine se v posteli prudce pohnul.
„Odstraňte ten obraz.“
Elena se otočila.
„Co jste řekl?“
„Odstraňte ho.“
„Proč?“
Muž začal být nervózní.
„Prosím.“
Elena se podívala na obraz.
Potom na něj.
„Kdo je ta žena?“
Antoine mlčel.
„Proč je tady?“
„Nevím.“
„To je můj obličej.“
„Já vím.“
Elena ztuhla.
„Co jste řekl?“
Muž si uvědomil, co právě prozradil.
„Já…“
Elena udělala krok k posteli.
„Vy jste věděl, že jsem na tom obraze.“
Antoine mlčel.
„Jak?“
„Prosím, odejděte.“
„Ne.“
Daniel se na Elenu podíval.
„Eleno…“
„Ne.“
Elena se znovu obrátila k muži.
„Chci vědět, proč je tady můj portrét.“
Antoine zavřel oči.
„Protože jsem ho nechal namalovat.“
„Kdy?“
Muž neodpověděl.
„Kdy?“
„Před dvaceti osmi lety.“
Elena ztuhla.
„To není možné.“
„Je.“
„Já jsem tehdy byla dítě.“
„Ano.“
„Nikdy jsem vás neznala.“
„To není pravda.“
Elena cítila, jak jí tuhne krev v žilách.
„Já vás nikdy neviděla.“
Muž se na ni podíval.
„Ale já znám vás.“
Ticho.
„Kdo jste?“
Antoine se odvrátil