Ten den se nesmazatelně zapsal do paměti všech, kteří byli přítomni. Nešlo pouze o atmosféru smutku, jaká na pohřbech bývá běžná, ale o něco hlubšího, temnějšího. Pocit neklidu, který se pomalu plížil mezi lidmi jako studený vítr, se stal předzvěstí události, o které se mluvilo nejen v nejbližších dnech, ale i týdny a měsíce poté. Někteří si ji přehrávali v hlavě stále dokola, jako by hledali logické vysvětlení, jiní naopak mlčeli, neochotní vůbec připomínat, čeho byli svědky.

Od brzkých ranních hodin byla nad malým městským hřbitovem zatažená obloha. Nepršelo, ale ve vzduchu byla cítit vlhkost, jako by se nebe zdráhalo spustit slzy dřív, než to udělali ti, kteří přišli říct poslední sbohem. Vysoké stromy lemující aleje šuměly pod náporem větru a celá krajina jakoby ztichla.

Dívka, kterou pohřbívali, měla teprve dvaadvacet let. Podle všech, kdo ji znali, byla laskavá, chytrá a měla před sebou slibnou budoucnost. Její smrt přišla náhle – oficiálně byla označena za nešťastnou náhodu, jakých jsou bohužel ročně stovky. Jenže v tomto případě se vznášely ve vzduchu otázky, na které nikdo neměl odpověď. Její blízcí, zejména matka, se s úřední verzí nikdy nesmířili. Ač to navenek nedávala znát, v očích se jí zračila jistota, že něco nehraje.

Samotný obřad probíhal v tichosti, jak se na podobnou událost sluší. Slova faráře se nesla chladným vzduchem jako ozvěna. Lidé stáli ve skupinkách, hlavy sklopené, někdo se tiše modlil, jiný jen zíral do země. Nikdo nečekal, že se stane něco neobvyklého. Právě naopak – každý si přál, aby ten den co nejdříve skončil.

Když však přišel okamžik spustit rakev do hrobu, začalo se dít něco zvláštního. Osm mužů – nosiči, zvyklí na těžkou práci a nepředvídatelné situace – se shromáždilo okolo rakve. Byla to těžká, masivní truhla z tmavého, leštěného dřeva. Vypadala elegantně, luxusně, odpovídala smuteční atmosféře i rodinnému zázemí zesnulé. Muži zaujali pozice a na pokyn zkušeného staršího se pokusili rakev zvednout.

Nepohnula se.

„Raz, dva, tři!“ zaznělo znovu. Tentokrát se víko mírně nadzvedlo, ale ani zdaleka tolik, kolik by bylo potřeba. Muži se zapotili, zrudli v obličeji, ale rakev jako by byla z olova.

„To není normální,“ zašeptal jeden z přítomných, zatímco další přikyvoval. Šeptem se šířila mezi lidmi panika. Co to má znamenat? Proč by měla být rakev tak těžká?

„Vypadá to, jako by tam bylo víc těl,“ utrousil jeden z nosičů a hned nato se ohlédl, jako by se bál, že ho někdo slyšel.

Pak do ticha zazněl ženský hlas.

„Otevřete to.“

Stála tam matka zesnulé. Oblečená v černém, s nepřístupným výrazem a očima, které se nezachvěly. Všichni se na ni podívali, ale ona ani nemrkla.

„Jste si jistá?“ zeptal se jeden z pracovníků pohřební služby.

„Řekla jsem: otevřete.“

V tom hlasu bylo něco, čemu se nedalo odporovat. Muži si vyměnili pohledy, jeden po druhém přikývli a začali odšroubovávat víko. Každý šroub, každé otočení klíčem doprovázelo skřípání, které znělo v tichu jako výkřik.

A pak to víko pomalu zvedli.

To, co viděli uvnitř, způsobilo, že několik lidí na místě vykřiklo. Jedna žena omdlela, jiní o krok ustoupili, jako by je něco fyzicky odrazilo zpět. Uvnitř byla sice těla jen jedno, ale nevypadalo, jak mělo. Obličej byl zdeformovaný, zkroucený v bolestivém výrazu, který nebyl přítomen během identifikace. Ruce byly sevřené do pěstí, nehty zarývané hluboko do dlaní. Ale nejděsivější byl výraz očí – byly pootevřené a jako by hleděly vzhůru s výrazem němé hrůzy.

„To není ona…“ zašeptal kdosi.

„To není ona!“ zvolala matka a přistoupila blíž. V tu chvíli bylo jasné, že to, co spočívalo v rakvi, nebyla její dcera. Tělo mělo sice podobné rysy, ale něco nesedělo. Výška, tvar tváře, dokonce i barva vlasů – to všechno bylo… jiné.

Okamžitě se volala policie. Hřbitov byl uzavřen. Lidé se rozešli v naprostém šoku. Vyšetřování, které následovalo, odhalilo další znepokojivé skutečnosti – pohřební ústav prý obdržel tělo bez identifikační dokumentace, jen s instrukcí k co nejrychlejšímu pohřbení. Skutečné tělo dívky, které mělo být uloženo do země, bylo pryč. Zmizelo beze stopy.

Od té chvíle se rozběhlo několik verzí. Někdo mluvil o záměně. Jiní o zločinu. Objevila se dokonce i verze o nadpřirozených silách, které si prý přišly pro někoho jiného. Bez ohledu na to, co byla pravda, jedno bylo jisté – na ten den nikdo nikdy nezapomene. Až příliš mnoho otázek zůstalo nezodpovězených.

A tělo dívky se dodnes nenašlo.