V posledních týdnech jsem cítila, že se v našem domově něco zásadně změnilo. Můj manžel, kdysi laskavý a pozorný, se ke mně i k naší dvouleté dceři začal chovat odtažitě. Z rozhovorů se vytrácela blízkost, domů přicházel pozdě a jeho výmluvy působily prázdně. Nejvíc mě však znepokojovalo, že se vyhýbal jakémukoli kontaktu s dcerou. Ještě před pár měsíci ji bral do náruče, hrál si s ní a smál se jejím prvním slovům. Teď kolem ní procházel bez jediného pohledu, jako by tam ani nebyla.

Bylo zvláštní, že každý víkend, když jsem musela odjet do práce, trval na tom, že s ní zůstane doma sám. Odmítal moji nabídku, aby ji pohlídala moje matka nebo sestra. Tvrdil, že je jeho povinností postarat se o vlastní dítě. Přitom přes týden se k ní choval odměřeně a lhostejně. Ta nelogičnost mě pronásledovala – proč tolik touží být s ní o víkendech, když jindy nevykazuje ani náznak zájmu?

Postupně jsem si začala všímat dalších znepokojivých změn. Po těchto víkendových dnech byla naše dcera jiná. Plačtivá, uzavřená, nechtěla si hrát. Jídla se téměř nedotkla a při pohledu na otce se napínala, uhýbala mu očima a hledala u mě ochranu. V jejích očích jsem viděla čistý strach. Připisovala jsem to nejprve dětskému vzdoru, možná nevydařenému období, které časem přejde. Jenže to nepřecházelo – naopak se to zhoršovalo.

Jednoho rána jsem se rozhodla, že musím zjistit pravdu. Než jsem odešla do práce, nainstalovala jsem do dětského pokoje malou skrytou kameru. Cítila jsem tíhu v hrudi, když jsem odcházela. Část mě doufala, že najdu jen banální vysvětlení, ale hluboko uvnitř jsem se bála, že uvidím něco, co už nepůjde vzít zpět.

Večer jsem seděla u stolu s notebookem a třesoucíma rukama spouštěla záznam. První minuty působily nevinně – dcera si na zemi stavěla kostky a manžel seděl vedle ní, ponořený do svého telefonu. Občas k ní pronesl pár slov, ale jinak se jí nevšímal. Pak ale odložil mobil, zvedl se a přistoupil k ní. Zpočátku jsem nechápala, co se děje, ale když jsem si všimla její reakce, ztuhl mi dech. Malá se okamžitě stáhla, zakrývala si tvář rukama a snažila se od něj odsunout. A tehdy jsem viděla, že jeho pohyby nejsou něžné ani otcovské. Byly tvrdé, chladné, bez špetky lásky.

Celý zbytek záznamu jsem sledovala s rostoucím odporem a hrůzou. Nebylo to fyzické násilí v tom nejbrutálnějším smyslu, ale psychický nátlak, ponižování a neustálé zastrašování. Byl k ní krutý slovně, křičel na ni, zakazoval jí pohybovat se po pokoji a každou její snahu o hru trestal výčitkami. Viděla jsem, jak ji od sebe odstrkuje, jak jí bere hračky a odhazuje je stranou. Každá minuta toho záznamu byla důkazem, že se něco uvnitř něj změnilo k nepoznání.

Když jsem video vypnula, byla jsem otřesená. Hlavou se mi honily otázky – co se stalo s mužem, kterého jsem milovala? Jak se mohl proměnit v někoho, kdo vyvolává strach v srdci vlastního dítěte? Neexistovalo žádné ospravedlnění pro to, co jsem viděla. Věděla jsem, že musím jednat, a to okamžitě.

Další den jsem sbalila dceři věci a odjela k rodičům. Manželovi jsem nic nevysvětlovala – nebylo co vysvětlovat. Našla jsem právní pomoc a připravila důkazy pro opatrovnický soud. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale bylo to jediné možné, abych ochránila svou dceru.

Dnes vím, že kdybych tenkrát neinstalovala kameru, možná bych stále žila v nevědomosti. Pravda sice bolela, ale zachránila mé dítě před tím, co mohlo být ještě horší.