Rok. Tolik času uplynulo od chvíle, kdy jsem ji viděl naposledy. Od chvíle, kdy jsem stál nad jejím hrobem a snažil se pochopit, jak se život může během několika okamžiků změnit k nepoznání. Byla mou láskou, mou nejlepší přítelkyní, mou rodinou. Sdíleli jsme deset let radostí, hádek, smíchu i ticha, které nikdy nebylo trapné – protože jsme si rozuměli beze slov.

Po její smrti zůstalo jen prázdno. Každodenní maličkosti, které dříve měly smysl, se najednou zdály zbytečné. Jedinou jistotou v mém novém životě se stala nedělní návštěva hřbitova. Vždy jsem přinesl čerstvé květiny, většinou její oblíbené – bílé chryzantémy a růžové karafiáty. Seděl jsem u náhrobku, vyprávěl jí o týdnu, o tom, co se děje ve světě, a občas i o tom, co jsem si nechával jen pro sebe. Pekl jsem její oblíbené sušenky a nechával je tam, i když jsem věděl, že je už nikdy neochutná.

Jednoho rána, když jsem přišel, jsem ale něco zpozoroval. Na jejím hrobě ležela čerstvá kytice. Nebyla moje. Myslel jsem si, že ji tam nechal někdo z rodiny. Ale nikdo se k tomu nehlásil. Další neděli tam byla zase. Stejná kombinace květin, stejná úprava – bílé chryzantémy a růžové karafiáty, přesně tak, jak to měla ráda.

Začal jsem přemýšlet, kdo by to mohl být. Někdo z přátel? Kolega z práce, o kterém mi nikdy neřekla? Nebo snad někdo z její minulosti, o kterém jsem nevěděl? Čím déle jsem o tom uvažoval, tím více mě to znepokojovalo. A ano, cítil jsem i žárlivost. Myšlenka, že někdo jiný na ni myslí stejně intenzivně jako já, mě zneklidňovala.

Rozhodl jsem se přijít dřív a zjistit pravdu. Jednoho chladného nedělního rána jsem dorazil ještě před svítáním. Schoval jsem se za vysokým náhrobkem opodál a čekal. Minuty se vlekly. Všude bylo ticho, jen občasné kroky hlídače narušily klid.

A pak jsem ji spatřil. Neznámá žena, zahalená do tmavého kabátu a šály, pomalu kráčela k hrobu. V rukou držela kytici – přesně tu, kterou jsem vídal poslední měsíce. Položila ji na hrob s takovou něhou, až mě bodlo u srdce. Pak klesla na kolena, dotkla se náhrobku a začala šeptat slova, která jsem z této vzdálenosti neslyšel.

Když se otočila, abych ji lépe viděl, zatajil se mi dech. Její tvář jsem nikdy předtím neviděl… ale v jejích rysech bylo cosi povědomého. Něco, co mi okamžitě připomnělo mou ženu. A tehdy mi to došlo – ta žena byla neuvěřitelně podobná fotografii, kterou jsem kdysi zahlédl v rodinném albu mé ženy, na snímku pořízeném dávno předtím, než jsme se poznali.

Byla to její sestra. Sestra, o které mi nikdy neřekla. Sestra, kterou její rodina nikdy nezmínila. A přesto k ní chodila každý týden, tiše a bez toho, aby o sobě dala vědět.

Chtěl jsem k ní jít, zeptat se, proč mi o ní žena nikdy neřekla. Ale něco ve mně zůstalo přimrazené. V jejím pohledu byla bolest tak hluboká, že jsem si uvědomil, že některá tajemství nejsou určena k tomu, aby byla odhalena. Ne ten den.

Od té doby se naše návštěvy střídaly. Nikdy jsme se nepotkali tváří v tvář. A přesto jsme si oba nechávali stejné květiny, každý ze své vlastní lásky a bolesti.

Pravdu jsem odhalil, ale odpovědi nemám dodnes. A možná je ani nechci znát. Protože některé příběhy jsou silnější, když zůstávají nedořečené.