Úřady pokaždé vydaly stejné strohé prohlášení: žena odešla dobrovolně a rozhodla se začít nový život jinde. Případy byly rychle uzavřeny, rodinám bylo doporučeno neklást další otázky a místní noviny přestaly o záhadných zmizeních psát. Přesto se mezi obyvateli města šeptalo něco úplně jiného. Nikdo totiž nikdy nepotkal jedinou z těch žen živou. Neobjevily se v jiném městě, neposlaly dopisy ani nedaly o sobě žádnou zprávu. Jako by se po nich jednoduše slehla zem.
Po mnoho let se kolem guvernérova sídla vytvořila neproniknutelná zeď strachu. Lidé věděli, že za vysokými kamennými zdmi se odehrává něco děsivého, ale nikdo neměl odvahu postavit se muži, který ovládal soudy, policii i většinu místních politiků. Každý, kdo se pokusil pátrat hlouběji, náhle změnil názor nebo beze stopy zmizel. Město se naučilo mlčet a mlčení se stalo součástí každodenního života.
Pak přišla řada na Ellaru.
Nebyla dcerou, na kterou by byl její otec pyšný. Narodila se mimo manželství a po celý život cítila, že je pro svou rodinu spíše přítěží než milovaným dítětem. Když z guvernérovy kanceláře dorazilo oznámení, že se má dostavit do rezidence, její otec neprotestoval. Nepokusil se ji skrýt ani zachránit. Jen odvrátil pohled a dovolil strážím, aby ji odvedly. V tu chvíli Ellara pochopila, že byla obětována bez jediné výčitky svědomí.
Rezidence připomínala spíše pevnost než domov. Dlouhé chodby byly tiché, okna zakrývaly těžké závěsy a každý krok sledovali ozbrojení strážci. V domě už pobývalo několik dalších mladých žen. Všechny měly stejný vystrašený výraz a žádná nechtěla mluvit o tom, co se děje po setmění.
Hned první večer dostala Ellara tři jednoduchá pravidla. Nepokládej otázky. Neopouštěj svůj pokoj po západu slunce. A nikdy se nesnaž zůstat s guvernérem o samotě. Nikdo jí nevysvětlil proč. Když se pokusila získat odpověď od služebnictva, všichni okamžitě zmlkli, jako by se báli i vyslovit jeho jméno.
Noc byla dlouhá a tichá. Ellara nemohla usnout. Krátce po půlnoci zaslechla vzdálený kovový zvuk, který se ozýval z podzemních chodeb. Opatrně otevřela dveře svého pokoje. Chodba byla prázdná. Jeden ze strážných seděl opřený o zeď a tvrdě spal, jako by byl omámen. Nedaleko si všimla těžkých železných dveří, které byly během dne vždy zamčené.
Zvědavost nakonec zvítězila nad strachem.
Klíč zůstal zasunutý v zámku.
Za dveřmi vedlo úzké schodiště hluboko pod rezidenci. Vlhké stěny byly pokryté plísní a vzduch byl cítit dezinfekcí i krví. Čím níž sestupovala, tím hlasitěji slyšela přerušované dýchání a tlumené sténání.
Na konci chodby objevila místnost připomínající tajnou nemocnici.
Uprostřed stála kovová postel.
Na ní ležel muž připoutaný silnými řetězy. Celé tělo měl pokryté čerstvými ranami, obvazy nasáklými krví a hlubokými modřinami. Vedle postele stály lékařské přístroje a prázdné injekční stříkačky. Nebyl to obraz mocného vládce ani nebezpečného zločince. Spíš člověka, který byl dlouhé týdny krutě vězněn.
Když otevřel oči, podíval se na Ellaru s výrazem naprostého vyčerpání.
„Musíš odejít,“ zašeptal. „Jestli tě tu najdou, budeš další.“
Ellara nechápala.
Celé město přece věřilo, že právě tento muž je skutečný guvernér. Muž, kterého lidé považovali za krutého tyrana. Jak tedy mohl být připoutaný v temném sklepě vlastní rezidence?
Než stačila položit jedinou otázku, muž jí odhalil pravdu, která převrátila celý její svět.
Skutečný guvernér byl unesen už před několika lety během soukromé cesty. Skupina vysoce postavených úředníků společně s několika bohatými obchodníky vytvořila propracované spiknutí. Na veřejnosti vystupoval jeho dvojník, zatímco pravý vládce byl držen v podzemí jako vězeň. Každá žena, která během let odhalila sebemenší část pravdy, byla umlčena dříve, než mohla promluvit. Proto žádná nikdy neopustila rezidenci živá.
Ellara si náhle uvědomila, že zmizelé ženy nebyly náhodnými oběťmi. Každá z nich se dostala příliš blízko tajemství, které nesmělo být odhaleno. Oficiální příběhy o dobrovolných odchodech byly jen pečlivě připravenou lží, kterou úřady opakovaly tak dlouho, až jí lidé začali věřit.
V tu chvíli se chodbou rozezněly kroky.
Někdo zjistil, že sklep už není zamčený.
Ellara měla jen několik vteřin na rozhodnutí. Mohla utéct a zachránit si vlastní život, nebo riskovat všechno ve snaze osvobodit muže, jehož existence mohla zničit celý systém postavený na strachu, vydírání a vraždách.
Právě tehdy pochopila, že největším nebezpečím v rezidenci nebyl muž, kterého se celé město bálo. Skutečné monstrum se celé roky skrývalo mezi lidmi, kteří nosili drahé obleky, pronášeli uklidňující projevy a přesvědčovali veřejnost, že všechno je pod kontrolou. A pokud se jí nepodaří dostat pravdu za zdi rezidence ještě před rozedněním, stane se jen dalším jménem na dlouhém seznamu žen, které podle úřadů údajně odešly dobrovolně, ale jejichž osud už nikdo nikdy nepoznal.