Na pohřbu panuje vždy tíživá atmosféra, ale tentokrát se smutek proměnil v čirou hrůzu. Nikdo z přítomných nemohl uvěřit vlastním očím, když se během rozloučení s teprve osmiletou dívenkou stalo něco naprosto nečekaného a nepochopitelného. Přímo před zraky rodiny i kněze začala rakev hořet. Co bylo příčinou? Pravda, která vyšla najevo o několik hodin později, naprosto změnila celý pohled na pohřeb i na dívčinu smrt.
Bylo sychravé ráno. Na nebi visela těžká šedá oblaka a zvolna poprchávalo. Na hřbitově se sešla pouze nejbližší rodina. Šlo o soukromý obřad bez veřejnosti, jen v kruhu těch, kteří holčičku znali. Byla veselá, plná života, milovala kreslení a svou plyšovou hračku – bílého medvídka, který ji doprovázel i během krátkého pobytu v nemocnici. Nikdo netušil, že ji o několik dní později budou oplakávat. Lékaři uvedli jako příčinu smrti vrozenou srdeční vadu. Matka i otec byli v šoku – dívka nikdy nevykazovala žádné zdravotní problémy.
Malá bílá rakev, zdobená růžovými stuhami, plyšáky a květinami, ležela nad připravenou hrobkou. Kněz tiše recitoval modlitbu a přítomní jen mlčky přihlíželi, slzám se bránil málokdo. Jeden z příbuzných do rakve položil dívčiného oblíbeného medvídka. Byl to symbol její nevinnosti, dětství a všeho, co bylo tak náhle a krutě přerušeno.
A pak přišlo něco, co nikdo nedokázal vysvětlit. Náhlý, hlasitý praskot prořízl ticho jako nůž. Všichni se lekli. Z víka rakve se náhle vyhrnuly plameny. Lidé zůstali v šoku. Trvalo několik vteřin, než si někdo vůbec uvědomil, co se děje. Křik, panika, běh, snaha plameny udusit kabáty, rukama, cokoliv bylo po ruce. Matka omdlela. Otec se stále nehnul z místa. Jeho výraz se změnil – už to nebyl jen smutek, ale i strach a naprosté nepochopení.
Přivolaný hrobník se vrátil s hasicím přístrojem. Oheň byl uhašen, ale škody byly nevratné. Rakev byla ohořelá, květiny spálené, plyšový medvídek zničen. Ale největší škoda byla psychická – na duši všech přítomných zůstalo něco, co se nedá jen tak zapomenout.
Rodina si nedokázala tento incident vysvětlit. Podezření padlo na vadné svíčky, na statickou elektřinu, dokonce i na sabotáže. Ale pravda, která vyšla najevo díky vyšetřování hasičů, všechny šokovala mnohem více.
Uvnitř plyšového medvídka, kterého někdo položil do rakve, byla ukryta malá lithiová baterie – pravděpodobně součást nahrávacího zařízení nebo jiného elektronického prvku. Medvídek měl totiž v sobě zabudovaný miniaturní reproduktor, který dívka milovala – nahrála si do něj písničku, kterou zpívala před spaním. Po dlouhém pobytu na dešti a v kontaktu s vlhkostí došlo k vnitřnímu zkratu. Lithiová baterie explodovala, způsobila vznícení látky a následný požár.
Nikdo nevěděl, že takové nebezpečí číhá v nevině vypadající hračce. Rodiče byli zdrceni. Největší tragédie ale spočívala v tom, že právě to, co mělo být posledním projevem lásky – dívčina milovaná hračka – způsobilo tak traumatizující událost. Z původně tiché a bolestné rozlučky se stal obraz noční můry, na který nikdo nezapomene.
Po incidentu se rodina rozhodla, že pohřeb bude dokončen o několik dní později, zcela bez veřejnosti. Rakev byla nahrazena, tělo dívenky opět uloženo s úctou a tentokrát bez jakýchkoli dalších předmětů.
Celý případ vyvolal diskuzi nejen mezi odborníky na elektroniku, ale i mezi širokou veřejností. Jak je možné, že běžná dětská hračka může skrývat takové nebezpečí? Kolik podobných hraček koluje mezi dětmi bez jakékoli kontroly?
A i když dívku už nikdo nevrátí, její příběh upozornil na důležitý problém, o kterém se do té doby mlčelo. Rodiče po celé zemi začali kontrolovat hračky svých dětí, výrobci čelili zvýšeným požadavkům na bezpečnostní standardy. Tragédie se stala varováním – smutným, ale snad už neopakovatelným.