Ulice Na Květnici byla vždy považována za klidné místo. Lidé se zdravili jménem, věděli o sobě první i poslední, půjčovali si mouku i noviny a večer posedávali na lavičkách. Jen jeden dům na konci ulice zůstával vždy záhadou. Patřil starému muži jménem Viktor.

Viktor byl zvláštní už na první pohled. Nechodil na nákupy, nikdy nebyl viděn ve společnosti, a když se přece jen někdy objevil na ulici, byl shrbený, s prázdným pohledem, a jeho pohyb připomínal stín. Nikdo doopravdy nevěděl, čím se živí, jak si platí nájem, nebo jestli má někoho blízkého. Nezvali ho na sousedské grilování, ale ani ho nikdo neobviňoval z ničeho konkrétního. Byl jen… jiný.

Všechno se začalo měnit, když si lidé všímat podivných zvuků. Nejprve šlo o tiché, rytmické vrčení, které se dalo přičíst starému potrubí nebo kočkám na půdě. Poté přišly tlumené výkřiky. Někdy připomínaly lidský hlas, jindy spíš nějaké zvíře – jakési štěkání, sténání, škrábání. Obzvlášť v noci byly tyto zvuky znepokojivé. Jeden z obyvatel domu řekl, že měl pocit, jako by se někdo v domě dusil. Jiný přísahal, že slyšel záchvatový pláč.

Sousedé začali být neklidní. Nejprve se snažili situaci vyřešit mírumilovně – klepali na dveře, nechávali vzkazy ve schránce, nabízeli pomoc. Vzkaz napsaný dětskou rukou zněl: „Prosím, zkuste být v noci tišší. Děti nemohou spát.“ Ale odpovědí bylo trvalé ticho. Ticho, které znervózňovalo víc než ty zvuky.

Pak Viktor úplně zmizel. Týden ho nikdo neviděl. Jeho schránka přetékala letáky, dveře byly zamčené a okna zakrytá. Ale právě tehdy začaly zvuky sílit. Škrábání, bouchání, jakoby něčí nehty drásaly podlahu. Výkřiky už nebyly tlumené. Byly plné paniky. Jako by někdo – nebo něco – zoufale volal o pomoc.

Sedmého dne trpělivost sousedů přetekla. Dva muži z domu, pan Malík a jeho švagr z druhého patra, se rozhodli jednat. Vyšli na patro a začali bušit na dveře. Dlouze, hlasitě, vytrvale. Ticho. Pak se ozval z domu slabý náraz – a znovu ticho. Zavolali policii.

Policie přijela během deseti minut. Po krátkém ohledání zámek vylomili a dveře se s tichým zaskřípěním otevřely. Z domu se vyvalil zatuchlý pach zatuchliny, starých koberců a něčeho, co nikdo neuměl přesně identifikovat.

To, co našli uvnitř, šokovalo všechny.

Byt byl temný, přeplněný starým nábytkem, knihami bez obalu, novinami z minulých desetiletí. Všude byly poznámky psané drobným písmem, náčrty, schémata. Ale to hlavní bylo v zadní místnosti. Zamčené místnosti. Po jejím otevření narazili policisté na malý prostor přetvořený do podoby podivného klecového zařízení. Uvnitř byla matrace, deka, prázdná láhev od vody – a kamera mířící dovnitř.

Na matraci však nikdo neležel.

Nikdo nebyl nalezen.

Zůstaly jen hluboké škrábance na stěnách, trhané kusy látky a stopy po nehty, které se snažily vyhloubit cestu ven.

Vyšetřování trvalo celé týdny. Odborníci analyzovali stopy, nahrávky z kamer, které byly v bytě rozesety. Videa ukazovala Viktora, jak v noci mluví sám se sebou, jak cosi krmí, jak se modlí a pláče. Ale to, co nebo kdo byl v místnosti, na kamerách nikdy vidět nebylo. Jen zvuky. Dech. Šepot. Rachot řetězu.

Viktor byl nakonec nalezen – o čtyři dny později, na opuštěné zastávce o 20 kilometrů dál. Byl dezorientovaný, dehydrovaný a opakoval jen jednu větu: „Ona se vrátila. Teď je to na vás.“

Nikdo dosud neví, co se v tom domě přesně stalo. Jedni věří, že Viktor trpěl silnou psychózou. Jiní jsou přesvědčeni, že uvěznil někoho, koho nikdo jiný neměl spatřit. A jsou i tací, kteří tvrdí, že pustil něco ven – něco, co nemělo nikdy být propuštěno.

Od té doby je dům prázdný. Ale lidé tvrdí, že v noci z něj stále slyší škrábání.