Nejprve zavládlo ticho. Ticho, jaké obvykle nastane, když se v místnosti stane něco natolik nečekaného, že všichni znejistí. Ticho, které se jako tenký led rozlilo po celé chodbě open-space kanceláře mladé IT firmy. A pak přišel šepot.

— „Vážně? Kdo by ji přijal do práce?“
— „Programátorku? V jejím věku?“
— „To je snad vtip, ne?“
— „Zajímalo by mě, jestli si vůbec ještě pamatuje, jak se zapíná počítač…“

Někteří se smáli. Jiní zvedli mobily, aby rychle zachytili „tu scénu“. Na sociálních sítích to vypadalo jako další trapný moment, který se dá přetavit do virálního Reels. Jen málo z nich ale tušilo, že se stanou svědky něčeho zcela výjimečného.

Ta žena v elegantním kostýmu a s prošedivělými vlasy si nesla jednoduchý kožený batoh a ve tváři měla klid. Nepůsobila zmateně, ani defenzivně. Když se jí recepční nejistě zeptala, zda se nespletla budovou, odpověděla s klidným úsměvem: „Ne, přišla jsem na pohovor.“

Její jméno bylo Hana K., bylo jí 63 let a po třiceti letech strávených v akademickém výzkumu v oboru výpočetní techniky se rozhodla udělat něco, co se mnohým zdálo absurdní: vrátit se na pozici řadové programátorky v komerčním sektoru.

„Když jsem odešla do důchodu, měla jsem pocit, že teprve teď mám čas dělat to, co mě baví. Čistý kód, elegantní řešení problémů, vývoj aplikací, které mají dopad,“ vysvětlila později v rozhovoru. „Ale kde bylo psáno, že na to musím být mladá?“

V pohovoru, na který se dostavila jako jediná žena v pokročilém věku mezi desítkami mladých uchazečů, všem vytřela zrak. Otázky z algoritmů zodpověděla precizně. Kódovací test nejenže vyřešila rychleji než ostatní, ale zároveň přidala optimalizaci, na kterou by mnozí ani nepomysleli.

Když personalistka zmínila, že většina týmu je dvacetiletá, odpověděla bez zaváhání: „Skvělé. Budu mít s kým držet krok.“ A dodala, že v jejím bývalém týmu vedla skupinu doktorandů, z nichž většina nebyla o mnoho starší.

Vedení firmy, které původně váhalo, zda se vůbec tímto „kuriózním případem“ zabývat, ji nakonec přijalo. A o několik měsíců později si ji zaměstnanci přestali šeptem ukazovat. Místo toho za ní chodili s prosbou o radu. Učila je nejen technice, ale i trpělivosti, týmové spolupráci a schopnosti přemýšlet o kódu v souvislostech.

Stereotypy versus realita
Tento příběh není výjimkou. Podle dat Evropské komise z roku 2023 více než 18 % nových IT pracovníků ve věku nad 55 let vstupuje do sektoru po pauze nebo úplné změně kariéry. Přesto předsudky přetrvávají.

Zvlášť v oborech jako IT, kde je rychlost, flexibilita a inovace vnímána jako doména mladých, se starší uchazeči často setkávají s výsměchem nebo nepochopením. Jejich zkušenosti jsou ale často neocenitelné — a jak ukázal případ Hany K., i po šedesátce lze být platným, dokonce klíčovým členem týmu.

Odezva veřejnosti
Když se o příběhu dozvěděl širší okruh lidí, došlo k nečekané vlně reakcí. Diskuze na LinkedInu, Redditu i Twitteru ukázaly, že společnost je rozdělená. Jedna část argumentovala nutností dát přednost mladším s ohledem na „dlouhodobou perspektivu“. Jiní se ptali: „A co životní zkušenosti? Co mentorský přínos? Co životní nadhled?“

Z příběhu Hany K. se stalo virální téma nejen v České republice, ale i v zahraničí. Média ji nazývala „babčou v kódu“, což sama ironicky okomentovala slovy: „Můžete mi říkat třeba Segfault Granny.“

Závěr
Hana K. se rozhodla nevěřit v omezení věkem. Nechtěla být uzavřená do stereotypu „bývalé vědkyně na penzi“. Chtěla tvořit. A dnes je vzorem pro stovky dalších lidí, kteří mají pocit, že už je „na něco pozdě“.

Její příběh pokládá důležitou otázku:
Je práce v IT skutečně jen pro mladé? Nebo je to jen další sociální bublina, kterou potřebujeme propíchnout?

A co si myslíte vy? Napište nám svůj názor. Protože možná právě ten pomůže změnit další zažitý předsudek.