V obřadní síni panovalo naprosté ticho. Dusivé, těžké. Lidé mlčky stáli či seděli, s pohledem upřeným k bílé rakvi, která stála uprostřed místnosti, obklopena květinami. V rakvi ležela mladá dívka – Anna, dvacetiletá studentka, plná života a plánů. Před pár dny náhle onemocněla. Horečka, slabost, zmatenost. Lékaři konstatovali vzácný zánět mozku, který vedl k rychlému selhání srdce. Nikdo s tím nepočítal. A najednou byla pryč.
Její matka stála nad rakví. Tvář měla zkřivenou bolestí, slzy jí stékaly po tváři, ruce se jí třásly. Klečela a tiše prosila:
– Vezměte mě s ní… Nedokážu bez ní žít… Ať mě pohřbí vedle ní…
Otec, zlomený žalem, ji objímal. Příbuzní a přátelé kolem plakali s nimi. Atmosféra v síni byla tak tíživá, že se zdálo, že každou chvíli praskne pod vahou bolesti.
A tehdy to přišlo.
Matka náhle ztuhla. Přestala plakat. Upřeně zírala na dceřino tělo. Pomalu se naklonila blíž. Její obličej zbledl. Oči se jí rozšířily hrůzou. A pak, bez varování, zakřičela tak pronikavě, že se několik lidí instinktivně o krok vzdálilo.
– To není moje dcera! – vykřikla. – Tohle není Anna!
Zmatek. Lidé se k ní seběhli, ostatní zůstali stát v šoku. Matka ukazovala na tělo v rakvi, třásla se. – Anna měla na krku výrazné mateřské znaménko. Tohle tělo ho nemá! A prst levé ruky měla zlomený – celý život byl trochu ohnutý! Tahle ruka je rovná! TOHLE NENÍ MOJE DCERA!
Někteří začali křičet, jiní plakali. Pracovníci pohřební služby byli v šoku. Rakvi bylo rychle zakryto a síň vyklizena. Otec stál v rohu a jen opakoval: – To není možné… to není možné…
Do několika minut dorazila policie. Tělo bylo odvezeno k forenznímu vyšetření. A právě tehdy začala noční můra, kterou nikdo nečekal.
Pitva a otisky potvrdily: tělo v rakvi skutečně nepatřilo Anně. Jednalo se o neidentifikovanou mladou ženu, zhruba stejného věku, ale zcela odlišného původu. Jak se dostala do rakve? A kde byla skutečná Anna?
Rodina byla znovu vyslýchána. Matka přinesla fotografie dcery, lékařské zprávy, důkazy o fyzických znacích, které se s tělem v rakvi neshodovaly. Policie se okamžitě začala zabývat nemocnicí, kde Anna údajně zemřela.
A pak přišel další šok: záznamy z nemocnice byly neúplné. Lékař, který měl vystavit úmrtní list, nebyl k nalezení. Kamera u zadního vchodu nemocnice zachytila, jak neznámá žena v uniformě tlačí dívku v kolečkovém křesle ven z budovy – v den a hodinu, kdy měla Anna údajně zemřít.
Nikdo netušil, kdo je ta žena. Karta, kterou se dostala do budovy, byla falešná. Žádný zaměstnanec ji neznal. A pak přišla zpráva z patologie: Annino tělo tam nikdy nedorazilo.
Tisk se okamžitě chytl příběhu. „Zmizení Anny V.“ se stalo hlavním tématem večerních zpráv. Rodina dostávala stovky zpráv denně – některé plné podpory, jiné s tipy a teoriemi. Lidé se rozdělili na dva tábory: jedni věřili, že Anna byla unesena. Druzí, že fingovala vlastní smrt a uprchla.
Matka tomu ale nikdy neuvěřila. Věděla, že dcera ji nikdy neopustila by. – Já ji cítila. Věděla jsem, že to není ona. A taky jsem měla pravdu. Něco se stalo. A já to zjistím. I kdyby to mělo trvat celý život.
Policie dodnes pátrá. Zprávy o dívkách podobného vzhledu se objevují napříč Evropou, ale žádná z nich není Anna. Skutečná Anna. Její zmizení zůstává jedním z nejzáhadnějších případů posledních let.
A jedna otázka zůstává nezodpovězená: Byla Anna unesena? Nebo… byla vyměněna za někoho jiného kvůli něčemu, co nikdy nemělo vyjít najevo?
Tento příběh není jen o smrti. Je o instinktu, o lásce matky, která překoná i smrt. O tom, že někdy jeden pohled může odhalit pravdu, kterou se ostatní snaží skrýt.