Byl to obyčejný deštivý den. Ne takový ten romantický, s lehkým mrholením, ale syrový a nepřívětivý. Obloha byla šedivá, vítr se proháněl ulicemi jako neviditelný přízrak a déšť bičoval okenní tabulky jako bubny nějakého temného rituálu. Ulice byly liduprázdné, auta stála zaparkovaná jako opuštěné lodě v bouři. A právě tehdy se to stalo.

Muž, jehož jméno veřejnost nikdy nepoznala, šel právě domů z práce. Měl naspěch, jeho plášť promokl a boty čvachtaly při každém kroku. Už už míjel starý železný kanál, když koutkem oka zahlédl pohyb. Zastavil se. A pak ho spatřil.

Malé, promočené stvoření sedělo schoulené u mřížky. Třáslo se, zjevně zmrzlé na kost. Bylo tak drobné, že z dálky vypadalo spíš jako kus hadru, který sem vítr přinesl z jiného světa. Ale pak pohnulo hlavou. Muž se k němu sklonil. Malé, zoufalé oči, velké ve vlhkém kožichu, se na něj dívaly s neuvěřitelnou intenzitou.

Bez váhání ho vzal do náruče. Cítil, jak slabě dýchá, jak se jeho srdíčko chvěje. „Musím ho dostat k veterináři,“ řekl si. V duchu si pogratuloval – možná zachránil život. Nevěděl, že to není on, kdo má mít strach.

Veterinární ordinace nebyla daleko. Zazvonil, vtrhl dovnitř, přerušil klidný běh odpoledne. Starší lékař, na první pohled zkušený, převzal zvíře klidně, téměř rutinně. Prohlížel ho, zapisoval si údaje, poslouchal tlukot srdce. Muž seděl naproti a pozoroval to všechno s pocitem uspokojení – udělal dobrou věc. A pak to přišlo.

Veterinář si vzal malou svítilnu a posvítil zvířeti do očí. Trvalo to jen pár vteřin. Ale něco se stalo. Ztuhl. Ruka mu klesla k boku, oči se mu rozšířily. A jeho tvář zbledla, jako by v ní náhle ustoupil všechen život.

„Tohle… to není obyčejné kotě,“ zašeptal.

V místnosti zavládlo ticho, přerušované jen tikáním hodin na stěně. Muž se narovnal. „Jak to myslíte?“ zeptal se opatrně. Odpověď ale nepřišla hned.

Veterinář otevřel zásuvku a vytáhl starý sešit. Zalistoval v něm. Jeho rty se pohybovaly, ale neslyšně. Poté položil sešit na stůl a ukázal na černobílou kresbu. Bylo to zvíře. Vypadalo jako kočka – ale zároveň ne. Oči příliš velké. Lebka zvláštního tvaru. A místo drápů… něco jiného.

„Tenhle tvor… nebyl viděn více než padesát let. Vědci ho nikdy neklasifikovali. Byla to záhada. Teorie říkala, že jde o druhovou anomálii – nebo… genetickou mutaci.“

Muž se začal třást. „A co to znamená?“ zeptal se.

Veterinář se na něj podíval. „To znamená, že pokud je to pravda, držel jste v náručí něco, co by nemělo existovat.“

V následujících dnech se případ dostal na veřejnost, ale jen krátce. Někdo – snad z vyšších míst – začal informace mazat, umlčovat. Veterinář byl poslán na nucenou dovolenou. Ordinace uzavřena. A muž, který zvíře přinesl, se náhle přestal objevovat na sociálních sítích. Zmizel. Jako by ho ten okamžik navždy vymazal z každodenního života.

Přesto si lidé začali šeptat. O zvláštním kotěti, které mělo v očích něco, co připomínalo člověka. O jeho hlasu, který se ozýval v noci, přestože nikdy nemňouklo. A o tom, že od té chvíle se některé ulice začaly chovat jinak. Kamery přestávaly fungovat. Kočky mizely.

Ať už to byl výmysl nebo realita, jedno je jisté. Ten, kdo jednou spatří pohled onoho stvoření, už nikdy nebude vnímat zvířata stejně.

Možná to bylo jen kotě. Ale možná – a to je ta horší možnost – to nebylo kotě vůbec.