Zvuk starých mechanismů se rozlehl nádvořím chrámu a všichni přítomní instinktivně zadrželi dech. Uvnitř stále hořely desítky olejových lamp, jejichž světlo slabě osvětlovalo dlouhou síň.
Ale něco bylo špatně.
Příliš ticho.
Příliš chladno.
První dovnitř vstoupil velekněz následovaný dvěma strážci. Ostatní čekali za nimi, dokud se z chrámu náhle neozval tlumený výkřik.
Pak druhý.
A během několika sekund se celá místnost ponořila do chaosu.
Lidé začali couvat od vstupu, někteří si zakrývali ústa, jiní se křečovitě drželi zdí. Jeden z mladších kněží omdlel přímo na kamennou podlahu.
Protože tělo mladé královny bylo pryč.
A nebylo jediné.
Všech osm elitních válečníků, kteří chrám v noci střežili, leželo mrtvých podél stěn.
Bez jediného zranění.
Bez krve.
Jejich tváře však byly zkřivené hrůzou tak děsivou, že několik služebníků okamžitě začalo hlasitě odříkávat modlitby. Oči mužů zůstaly dokořán otevřené, jako by před smrtí spatřili něco, co lidská mysl nedokáže unést.
Uprostřed chrámu zůstával pouze kamenný podstavec.
Prázdný.
Koruna zmizela.
Náhrdelník zmizel.
I tělo královny zmizelo beze stopy.
Vládce království vstoupil dovnitř až po několika minutách. Když uviděl prázdné místo, zastavil se tak prudce, až mu plášť sklouzl z ramene.
„Zamkněte palác,“ řekl chraplavě. „Okamžitě.“
Během několika hodin byla uzavřena všechna brána města. Stráže prohledaly sklepení, věže, zahrady i podzemní chodby pod chrámem.
Nic.
Žádná stopa boje.
Žádné tajné dveře.
Ani jediný důkaz, že někdo během noci vstoupil dovnitř nebo odešel ven.
Jen jedna zvláštní věc.
Na kamenné podlaze kolem podstavce se objevily mokré stopy.
Bosé lidské stopy.
Vedly od místa, kde leželo tělo královny…
A končily přímo před obrovskou sochou bohyně smrti na konci chrámu.
Tam však náhle mizely.
Jako by se člověk jednoduše vypařil.
Když se to rozneslo po království, lidé začali šeptat starou legendu, kterou si většina už dávno přestala připomínat.
Legenda tvrdila, že ženy z královniny dynastie nebyly úplně lidské.
Že první královna kdysi uzavřela dohodu s bohy výměnou za moc a bohatství rodu. Ale za každou generaci si bohové mohli jednou přijít osobně.
A právě proto se tělo muselo ponechat přes noc v chrámu.
Ne kvůli rozloučení.
Ale kvůli soudu.
O tři dny později se stalo něco ještě podivnějšího.
Jeden z mladých strážců přísahal, že v noci spatřil mladou královnu stát na hradbách paláce.
Měla na sobě stejné rudé šaty.
Stejnou korunu.
A dívala se přímo na město pod sebou.
Když k ní ale stráže přiběhly, nikdo tam nebyl.
Jen mokré bosé stopy vedoucí k okraji hradeb.
A pod nimi…
žádné tělo.