Jen občas ji přerušilo šplouchnutí vody nebo hluboké zavrčení krokodýlů, kteří kroužili pod Marií jako stíny čekající na jedinou chybu. Provaz se jí zařezával do zápěstí tak hluboko, že už necítila prsty. Ramena měla ztuhlá bolestí a celé tělo se třáslo vyčerpáním.
Několikrát si myslela, že omdlí.
Ale pokaždé ji probudil zvuk čelistí těsně pod nohama.
Hodiny ubíhaly pomalu. Obloha potemněla úplně a řeka se změnila v černou propast. Maria už téměř neměla sílu křičet. Hlas jí ochraptěl, rty popraskaly žízní a strachem.
A pak se něco změnilo.
Nejdřív si myslela, že začíná ztrácet rozum.
Krokodýli najednou přestali útočit.
Voda pod ní se uklidnila. Zvířata, která ještě před chvílí prudce narážela do hladiny, se začala pomalu vzdalovat ke břehu.
Maria se snažila zaostřit oči do tmy.
A tehdy ho uviděla.
Na druhé straně řeky stál někdo nehybně mezi stromy.
Vysoká postava s lucernou.
Nehybně ji pozorovala.
Marii projel tělem nový strach.
„Kdo je tam?“ zašeptala ochraptěle.
Postava se nepohnula.
Jen pomalu zvedla lucernu výš.
A krokodýli ustoupili ještě dál.
Maria cítila, jak jí po zádech přebíhá chlad. Ve vesnici existovaly staré příběhy o lidech, kteří žili u řeky před vznikem samotné osady. Starci tvrdili, že řeka si pamatuje každou krutost a že některé noci vrací lidem to, co do ní vložili.
Nikdo těm příběhům nevěřil.
Až do té noci.
Postava konečně vykročila dopředu.
Starý muž.
Dlouhý tmavý plášť měl mokrý od mlhy a jeho tvář byla zjizvená věkem i životem. Přistoupil ke stromu bez jediného slova, podíval se na Marii a pomalu vytáhl nůž.
Provaz přeřízl jediným pohybem.
Maria spadla do mělkého bahna u břehu a okamžitě se rozkašlala bolestí. Starý muž ji zachytil dřív, než se zhroutila úplně.
„Proč…?“ vydechla.
Muž se podíval směrem k řece.
„Protože řeka dnes v noci nechtěla tebe.“
Ta slova jí zůstala v hlavě ještě dlouho poté, co ji odvedl pryč.
Když se ráno vesničané vydali k řece, očekávali nejhorší.
Lidé šeptali, ženy plakaly a několik mužů už připravovalo čluny, aby našli alespoň její tělo.
Ale místo toho našli něco jiného.
Antonio.
Jeho kůň stál opodál, vyděšený a pokrytý blátem.
A Antonio ležel u břehu řeky úplně sám.
Živý.
Ale změněný.
Jeho oči byly dokořán otevřené, jako by stále viděl něco strašného. Nedokázal mluvit. Nedokázal vstát. Jen se třásl a opakoval stále stejnou větu:
„Ve vodě něco bylo… něco mě sledovalo…“
Nikdo nikdy nezjistil, co přesně té noci viděl.
Ale od toho dne už Antonio nikdy nezvýšil hlas na jediného člověka.
A Maria?
Ta se do vesnice vrátila až o několik dní později.
Ne sama.
Po jejím boku šel starý muž od řeky.
A když ho lidé spatřili, nejstarší obyvatelé vesnice zbledli.
Protože poznali tvář člověka, který měl být podle všech záznamů mrtvý už více než třicet let.