Evelyne žila přes padesát let v klidném domě na předměstí. Po smrti svého manžela zůstala sama a její dny plynuly pomalu, téměř bez událostí. Její děti, které ji kdysi navštěvovaly každou neděli, teď přicházely jen jednou za měsíc – a většinou jen proto, aby se ujistily, že má co jíst a že topení funguje.

Nikdy si nestěžovala. Jak sama říkávala: „Tak to má být – čas plyne, lidé si žijí své životy.“ V poslední době ale stále častěji přemýšlela, zda bude ještě dlouho schopná žít sama. Schody, které kdysi bez námahy zdolávala, se staly překážkou. Cesta do obchodu ji unavovala. A její lékař ji varoval: „Evelyne, možná by bylo načase najít si nějakou pomoc.“

Pak jednoho dne její děti – Anna a Gabriel – přišly s oznámením: „Zítra tě vezmeme na místo, kde se budeš cítit pohodlně.“ Evelyne se lekla. Tato věta zněla až příliš známě. Představila si domov důchodců. Ona, která celý život žila nezávisle, teď měla říct sbohem svobodě? Ten večer tiše balila kufr. Srdce jí svíralo. Neptala se, neprotestovala. Jen do tašky naposledy vložila starou, vybledlou fotografii, na které se usmívá v tanečním sále.

Druhý den ráno pro ni děti přijely. Byly podivně nervózní, ale mlčely. V autě bylo ticho. Evelyne hleděla z okna, jak míjejí známé ulice. Ale když opustili město a odbočili na venkovskou cestu, cítila, že něco nehraje. Toto nevypadalo jako cesta do obyčejného domova pro seniory.

Cílovou destinací byl velký bílý dům, spíše jako venkovské sídlo než pečovatelské zařízení. Na tabulce u vchodu stálo: „Dům snílků – komunitní centrum pro starší, ale věčně mladé duše.“ Evelyne nechápavě hleděla na své děti.

– Co to je? – zeptala se tiše.

– Podívej se dovnitř – odpověděla Anna.

Jakmile vstoupili, Evelyne zůstala stát v němém úžasu. Na zdech visely obrazy, které malovali senioři. Z jedné místnosti se linula klavírní hudba, v jiné si lidé hráli, četli nebo malovali. Ve vzduchu voněla čerstvá káva a recepční – žena v jejím věku – ji přivítala s úsměvem:

– Evelyne? Už na vás čekáme!

Ukázalo se, že Anna a Gabriel ji nepřivezli do domova důchodců. „Dům snílků“ byl speciální projekt, který dával druhou šanci lidem, kteří ještě nechtěli vzdát své sny, ale už neměli možnost je realizovat sami. Každý zdejší obyvatel se vrátil ke svému zapomenutému snu: někdo chtěl být herec, jiný spisovatel, někdo se věnoval zahradničení, jiný se učil tančit salsu.

Evelyne si večer prohlížela tu starou fotografii. Taneční sál. Teď už věděla, proč si ji sbalila. Druhý den ráno se přihlásila na taneční lekce.

Utekly týdny. Evelyne si našla nové přátele, zúčastnila se hudebních večerů, znovu se radovala z maličkostí – a hlavně: znovu uvěřila, že život má smysl i v 78 letech.

O rok později uspořádal Dům snílků den otevřených dveří. Evelyne v červených šatech tančila uprostřed pódia. V publiku seděly její děti – dojaté a s očima plnými slz.

Ten večer si Evelyne zapsala do deníku jedinou větu:
„Myslela jsem, že přišel čas loučení. Místo toho se přede mnou otevřely nové dveře. Nikdy není pozdě snít.“