Ne „podobný“. Ne „ve stylu“. Ten samý.
Zapomenutý květ pomněnky, ručně vykládaný drobným kamenem uprostřed. Paměť se vrátila s nepříjemnou přesností – chladná noc, nádraží, slib, který nikdy nesplnil.
„Kde jsi to vzala?“ zeptal se tiše.

Dívka sevřela prsty pevněji kolem kovu, jako by se bála, že jí ho vezme.
„Byl u babičky,“ odpověděla. „Říkala, že je starý. Ale že může někomu něco připomenout.“
Ta věta ho zasáhla.
Připomenout.
Viktor si pomalu klekl, poprvé za dlouhou dobu na úrovni někoho jiného než sebe.
„Jak se jmenuje tvoje babička?“ zeptal se.
Dívka zaváhala. „Anna.“
Svět se na okamžik zastavil.
Anna.

Jméno, které si zakázal vyslovovat. Jméno, které pohřbil pod roky práce, peněz a ticha.
„Kde bydlí?“ vydechl.
Dívka ukázala směrem dolů ulicí. „Kousek. Ale je nemocná. Potřebuje léky.“

Viktor se narovnal. V očích se mu mísil šok s něčím mnohem hlubším – vinou, která nezmizela, jen byla dobře schovaná.
„Kolik za ten odznak chceš?“ zeptal se.
Dívka pokrčila rameny. „Nevím… tolik, aby to stačilo.“
Viktor sáhl do kapsy. Vytáhl peněženku. Neváhal. Vytáhl svazek bankovek, který by pokryl víc než jen léky.
Podal jí ho.

Dívka na něj chvíli jen zírala. „To je moc…“
„Ne,“ přerušil ji. „Není.“
Vzala si peníze pomalu, jako by se bála, že zmizí.
Viktor si vzal odznak.
Jeho ruka se lehce třásla.
„Pojď,“ řekl pak.
„Kam?“ zeptala se.

„Za tvou babičkou.“
Byt byl malý. Chladný. Vzduch byl těžký, naplněný tichem, které nevěstilo nic dobrého. Dívka otevřela dveře a vběhla dovnitř.
„Babi!“
Na posteli ležela starší žena. Křehká. Bledá.
Když Viktor vstoupil, její oči se pomalu otevřely.
Chvíli na něj hleděla.
A pak se v nich objevilo poznání.
„Viktore…?“ zašeptala.

To jméno v jejích ústech znělo jinak než v jeho vzpomínkách. Tišeji. Unaveněji.
„Ano,“ odpověděl.
Dívka se zmateně podívala z jednoho na druhého. „Vy se znáte?“
Nikdo hned neodpověděl.
Viktor přistoupil blíž. V ruce stále držel odznak.
„Ten večer…“ začal, ale zarazil se. „Odešel jsem. Myslel jsem, že se vrátím. Ale… nevrátil jsem se.“
Anna zavřela oči na okamžik. Ne z bolesti. Spíš z přijetí něčeho, co už dávno věděla.
„Život jde dál,“ řekla tiše. „I bez odpovědí.“

„Tohle jsem ti dal,“ řekl Viktor a zvedl odznak.
„Ano,“ přikývla slabě. „Říkal jsi, že je to, abych nezapomněla.“
Krátké ticho.
„A nezapomněla jsi,“ dodal.
Anna se slabě usmála. „Ne. Ale naučila jsem se odpouštět.“
Ta věta ho zasáhla víc než jakákoli výčitka.
Viktor se podíval na dívku. „Jak se jmenuješ?“
„Elena,“ odpověděla.
Přikývl.

„Zůstanu,“ řekl. „Postarám se o všechno, co je potřeba.“
Anna ho chvíli pozorovala. Jako by zvažovala, jestli to myslí vážně.
Pak jen tiše řekla: „Tentokrát neodcházej.“
Viktor sevřel odznak v dlani.
„Tentokrát ne,“ odpověděl.
A poprvé po letech to nebyl slib, který by chtěl porušit.