Nebylo to poprvé, co se zde objevilo tělo z kláštera, ale tentokrát se něco lišilo. Už samotný příjezd doprovázelo napětí, které se nedalo vysvětlit rutinní únavou ani profesionálním odstupem.

Alex stál u kovového stolu a sledoval nehybnou postavu. Jeho prsty svíraly okraj vozíku pevněji, než si uvědomoval. Když se odhodlal zvednout roucho, aby tělo připravil k pitvě, jeho pohled ztuhl. Na látce, přesně v oblasti břicha, byla malá, nepravidelná trhlina. Skrz ni prosvítalo cosi temného.

„Pane doktore, pojďte se na to podívat,“ pronesl tlumeně, aniž by odtrhl oči.

Doktor John Carter se pomalu přiblížil. Jeho kroky byly klidné, téměř mechanické, jak si za léta praxe zvykl. Ale jakmile jeho pohled spočinul na těle, něco se změnilo. V místnosti jako by se ochladilo.

„To bude tetování,“ řekl nejistě, spíše jako pokus uklidnit situaci než skutečné vysvětlení.

Joanna, která stála opodál, se naklonila blíž. „Jeptiška s tetováním? To nedává smysl.“

John chvíli mlčel. Pak bez dalšího slova vzal nůžky a opatrně rozstřihl látku. Všichni tři se naklonili nad tělo.

To, co uviděli, nebylo tetování.

Na kůži, přesně a zřetelně, byl napsán vzkaz. Písmo bylo roztřesené, jako by vzniklo v posledních okamžicích života, ale každé slovo bylo čitelné:

„Neprovádějte pitvu. Počkejte dvě hodiny. Co potřebujete, je v mé kapse.“

V místnosti zavládlo ticho, které nikdo nechtěl přerušit.

„Tohle je nějaký vtip,“ vydechl Alex, ale jeho hlas zněl prázdně.

John se narovnal. V jeho očích se mísila nedůvěra s něčím hlubším, téměř instinktivním strachem. „Podívejte se do kapsy,“ řekl nakonec.

Alex váhal jen krátce. Jeho ruka zajela do kapsy roucha. Nejprve nic nenahmatal, jen chladnou látku. Pak se jeho prsty dotkly něčeho tvrdého.

Pomalu to vytáhl.

Byla to malá kovová schránka, zapečetěná a na první pohled stará. Na jejím povrchu byl vyrytý symbol, který nikdo z nich nedokázal okamžitě rozpoznat. Nebyl náboženský, alespoň ne v tradičním smyslu. Působil starobyle, téměř zapomenutě.

„Otevřete to,“ zašeptala Joanna.

„Ne,“ odpověděl John ostřeji, než zamýšlel. „Ne hned.“

Položil schránku na stůl a podíval se na hodiny. „Dvě hodiny. Pokud je to nějaký trik, zjistíme to. Pokud ne…“

Nedokončil větu.

Čas plynul pomaleji než obvykle. Každá minuta se zdála být delší než ta předchozí. Nikdo nemluvil. Každý z nich občas pohlédl na tělo, jako by čekal, že se pohne. Ale jeptiška ležela nehybně, její tvář stále klidná, téměř pokojná.

Po hodině se Joanna neudržela. „Co když je to varování?“

John zavrtěl hlavou. „Varování před čím? Pitva je standardní postup.“

„A co když právě to nemáme udělat?“ naléhala.

Alex se opřel o zeď. „A co když to všechno někdo připravil?“

John neodpověděl. Místo toho znovu pohlédl na schránku.

Když konečně uplynuly dvě hodiny, napětí bylo téměř nesnesitelné. John si nasadil rukavice a vzal schránku do rukou. Kov byl studený, těžší, než čekal.

Opatrně ji otevřel.

Uvnitř byl složený kus papíru a malý skleněný flakon s čirou tekutinou.

John nejprve rozložil papír.

Text byl psaný stejným roztřeseným písmem jako vzkaz na těle:

„Pokud čtete tyto řádky, znamená to, že jste poslechli. Děkuji. To, co nesu v sobě, není nemoc, ale nositel. Pokud byste provedli pitvu okamžitě, uvolnili byste to. Tekutina ve flakonu je jediný způsob, jak to neutralizovat. Použijte ji dříve, než se tkáně začnou rozkládat.“

Joanna ustoupila o krok. „To není možné.“

Alex zíral na flakon. „Co tím myslí ‘to’?“

John pomalu zvedl oči. „Nevím. Ale jestli je na tom alespoň zrnko pravdy, právě jsme se vyhnuli něčemu, co by mohlo mít následky daleko za těmito zdmi.“

Znovu pohlédl na tělo jeptišky. Tentokrát už ne jako na obyčejný případ.

Ale jako na tiché varování, které přišlo na poslední chvíli.