Pod nohama zapraskaly větvičky. Vzduch byl chladný a ve stínu stromů voněl po mechu a dešti. Orel stál na spadlém kmeni, nehnutě, s křídly napůl roztaženými, jako by chtěl zabránit, abych šla dál. Můj pes tiše kňučel, ale ani on necítil strach – spíš zvláštní napětí, jakési tušení, že se blíží něco důležitého.
Udělala jsem krok vpřed. A pak jsem uviděla, co orel chránil. V hustém podrostu, jen pár metrů od něj, leželo druhé tělo –
[...]








