Nebyl to úsměv ponížení. Nebyl ani vzdorovitý. Byl přesný. Jako by právě někdo dokončil výpočet, jehož výsledek byl předem jasný.

Lorenzo ten výraz nepochopil. A právě to bylo na celé situaci nejnebezpečnější.

„Myslím, že jste se právě rozhodl,“ řekl David tiše.

„Rozhodl?“ odsekl Lorenzo. „Rozhodl jsem se tě vyhodit, ano.“

David lehce zavrtěl hlavou.

„Ne. Rozhodl jste se, že nebudete poslouchat.“

Ta věta zůstala viset ve vzduchu. Giovanni Ricci se znovu naklonil dopředu, tentokrát bez jakéhokoli náznaku úsměvu.

„Pane Bianchi,“ řekl opatrně, „možná bychom měli—“

„Ne,“ přerušil ho Lorenzo ostře. „Tahle fraška skončila.“

David pomalu sáhl do kapsy své pracovní bundy. Ne dramaticky. Ne provokativně. Jen s klidem, který do té místnosti nepatřil.

Vytáhl starý, mírně opotřebovaný telefon.

„Co to děláš?“ vyštěkl Lorenzo.

David neodpověděl. Jen telefon odemkl a položil ho na stůl, obrazovkou nahoru.

Na displeji běžel skript.

Řádky kódu se posouvaly rychle, systematicky. Nikdo z investorů tomu nerozuměl – ale Giovanni ano.

A jeho tvář zbledla.

„To není možné…“ zašeptal.

Na obrazovce se objevila první dešifrovaná data.

Interní přístupové klíče.

Pak další.

Uživatelské tokeny.

A pak něco horšího.

Zákaznické databáze.

Celá místnost ztuhla.

„Zastav to,“ vydechl Giovanni. „Okamžitě to zastav.“

David zvedl oči.

„Říkal jsem vám to,“ odpověděl klidně. „Šest hodin. Tohle je zrychlená verze.“

Lorenzo udělal krok vpřed. Poprvé bez jistoty.

„Tohle je nějaký trik—“

„Není,“ přerušil ho Giovanni ostře. „Je to přesně ten problém, na který upozornil.“

Ticho.

Těžké. Drtivé.

David vzal telefon zpět do ruky a skript ukončil.

„Teď si představte,“ řekl tiše, „že tohle nedělám já. Ale někdo, kdo to neukončí.“

Nikdo nic neřekl.

Investoři už nesledovali prezentaci. Sledovali Lorenza.

A najednou neviděli lídra.

Viděli riziko.

„Kdo… jste?“ zeptal se jeden z nich.

David si upravil rukáv uniformy, jako by to byla ta nejméně důležitá otázka v místnosti.

„Před patnácti lety jsem pracoval na základech kryptografických protokolů, které dnes používáte,“ odpověděl. „Odešel jsem, když se z bezpečnosti stal marketingový nástroj místo odpovědnosti.“

Podíval se přímo na Lorenza.

„Dnes jsem vám nabídl pomoc zdarma.“

Krátká pauza.

„Teď vás to bude stát všechno.“

Ta věta dopadla přesně.

Jeden z investorů pomalu zavřel složku.

„Pane Bianchi,“ řekl chladně, „pozastavujeme financování, dokud nebude provedena nezávislá bezpečnostní auditace.“

Další přikývl. „A požadujeme okamžitou interní revizi vedení.“

Lorenzo otevřel ústa, ale žádná slova nepřišla.

Poprvé za celou dobu neměl kontrolu.

David vzal svůj vozík.

„Mimochodem,“ dodal ještě, když mířil ke dveřím, „ta káva se dá vyčistit. Ale reputace ne.“

Dveře se za ním tiše zavřely.

A v místnosti, která ještě před pár minutami patřila jednomu muži, zůstalo jen ticho.

Ticho, ve kterém bylo jasné jediné.

Že pád už začal.