Na obrazovce byla vidět tichá místnost, studené neonové světlo a nehybné tělo v bílém županu. Hodiny v rohu tikaly.

3:17 ráno.

Nejdřív si myslel, že je to závada.

Hrudník.

Minimální. Sotva viditelný. Plynulý, nepravidelný vzestup.

Naklonil se blíž k monitoru. Přetočil. Přehrál to znovu.

A bylo to zase.

Žádné svalové záškuby. Žádný posmrtný reflex.

Nádech.

Srdce mu začalo bušit. Prudce otevřel dveře a běžel chodbou k budce. Ruce se mu třásly, když strkal klíč do zámku.

Když otevřel dveře, v místnosti bylo ticho.

Příliš ticho.

Přistoupil blíž.

Její prsty se pohnuly. Ne křečovitě – úmyslně. Slabě, ale koordinovaně.

Rty se jí třásly. Z hrdla jí unikl tichý, chraplavý zvuk.

Sáhl po jejím zápěstí.

Pulz.

Rychlý. Nepravidelný. Ale jistý.

„Slyšíš mě?“ zašeptal.

Její víčka se zachvěla.

Pomalu se otevřela.

Její pohled byl tupý, zmatený – ale živý.

Pokusila se promluvit. Vyšlo z ní jen chraplavé zaskřehotání.

Naklonil se blíž.

Z jejích rtech se zformovalo jediné slovo:

„Voda…“

Okamžitě popadl telefon.

„Resuscitace! Okamžitě do budky tři! Žije!“

Tentokrát se nikdo nehádal. Když dorazil lékař a přiložil mu stetoskop k uchu, z tváře mu zmizela barva.

Jasný, tachykardický srdeční tep.

Diagnóza „otravy“ najednou nabyla jiného významu.

V nemocnici byla stabilizována. Ukázalo se, že utrpěla vzácnou toxickou reakci na sedativum – vyvolanou látkou ve svatebním nápoji. Její metabolismus se extrémně zpomalil. Její puls a dech byly tak slabé, že je na pohotovosti přehlédli.

Nešlo však o náhodné předávkování.

Krevní testy odhalily úmyslně podanou látku v neobvyklé koncentraci.

Jak se policie začala vyptávat, vyšly na povrch další podrobnosti.

Nápoje nevěsty přinesl výhradně ženich.

Bezpečnostní kamery v místě konání události ho zachytily, jak jí těsně před přípitkem něco dal do sklenice.

A zatímco všichni v márnici truchlili nad její „smrtí“, on s pozoruhodnou rychlostí zahájil formality s životním pojištěním.

Když byl konfrontován, zopakoval jen jednu větu:

„Neměla by trpět.“

Vyšetřování ale odhalilo něco jiného: obrovské dluhy. Vysoké pojistné plnění. A aféru.

Nevěsta přežila.

O několik týdnů později se vrátila do márnice – tentokrát na vlastních nohou, bledá, ale vzpřímená.

Chtěla poděkovat sanitáři.

„Zachránil jste mi život,“ řekla tiše.

Zavrtěl hlavou.

„Ne,“ odpověděl klidně. „Nikdy jsi nebyl mrtvý.“

Pak si vzpomněl na slova svého vrchního lékaře:

Neměl by ses bát mrtvých.

Bát by se měl těch, kteří chodí s úsměvem.