Ta první, vychovaná k tomu být vstřícná, milá a chápavá. A ta druhá, která si za poslední roky tvrdě vybudovala sebeúctu.

Julien stál opřený o kuchyňskou linku, ruce založené na prsou, jako hodnotitel před zkouškou. Neusmíval se. Nešlo o vtip. Nešlo o trapné nedorozumění. Byla to promyšlená situace.

„Tak do toho,“ řekl klidně. „Ukaž mi, co v tobě je.“

V tu chvíli mi došlo, že nehodnotí mé kulinářské schopnosti. Testoval poslušnost. Ochotu přizpůsobit se. Ochotu převzít odpovědnost za jeho nepořádek – doslova i symbolicky.

Dva měsíce zpráv, dlouhé telefonáty o knihách, cestování a hodnotách. Mluvili jsme o respektu, partnerství, rovnováze. A teď jsem stála před scénářem, který vypadal spíš jako konkurz na roli hospodyně než začátek vztahu.

Položila jsem kabelku na stůl. Podívala jsem se na něj přímo.

„Takže jsi mi lhal,“ řekla jsem klidně.

Zamračil se. „Nelhal. Jen jsem chtěl vidět realitu. Slova jsou snadná.“

„Ano,“ přikývla jsem. „A činy taky. Například když muž pozve ženu na večeři a místo toho jí připraví test.“

Na okamžik se odmlčel. Možná čekal výbuch. Nebo omluvu. Nebo tiché přijetí role.

„V mém věku už nemám čas na hry,“ pokračoval. „Potřebuji vědět, jestli jsi žena do života.“

Ta věta byla zlomová. Ne proto, že by byla hrubá. Ale proto, že byla přesvědčená o své správnosti.

Zhluboka jsem se nadechla. Vzpomněla jsem si na všechny situace, kdy jsem ustoupila, abych nevypadala přehnaně citlivě. Na všechny momenty, kdy jsem si říkala, že možná přece jen přeháním.

„Juliene,“ začala jsem tiše, „žena do života není ta, která ti umyje nádobí, které jsi schválně nechal ve dřezu.“

Zůstal nehybný.

„Žena do života je partnerka. Ne zaměstnankyně. Pokud jsi chtěl vidět, jak zvládám domácnost, měl jsi mě pozvat k sobě a společně něco uvařit. To by byl skutečný život.“

Poprvé mu z tváře zmizela jistota.

„Takže odmítáš?“ zeptal se chladně.

Usmála jsem se. Ne ironicky. Klidně.

„Ne. Já si vybírám.“

Vzala jsem kabát z věšáku. V obýváku stále stály dvě prázdné sklenice, připravené na večer, který nikdy nezačne. Byt byl skutečně krásný. Prostorný. Upravený. Jen vztah, který se v něm měl odehrát, byl postavený na nerovnováze.

U dveří jsem se ještě otočila.

„A mimochodem,“ dodala jsem, „skutečný test by byl opačný. Kdybys mi chtěl ukázat, jaký jsi muž do života, nenechal bys mě stát v kuchyni plné špinavého nádobí.“

Tentokrát neměl odpověď. Nezvýšil hlas. Neobhajoval se. Jen tam stál, jako by se mu právě rozpadl scénář, který měl dávno připravený.

Když jsem vyšla ven, večerní vzduch byl chladný a čerstvý. Uvědomila jsem si, že jsem hladová. Ale ne po jídle. Po respektu.

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak snadné je zaměnit sebevědomí za autoritu. Julien byl úspěšný, zvyklý řídit, rozhodovat, nastavovat pravidla. Možná si ani neuvědomil, že to, co nazývá „zkouškou reality“, je ve skutečnosti kontrola.

Druhý den mi napsal krátkou zprávu: „Přehnala jsi to. Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi praktická.“

Neodpověděla jsem hned. Pak jsem napsala jedinou větu:

„Praktičnost není o tom, že uklízím cizí nepořádek. Je o tom, že včas rozpoznám ten vztahový.“

Už se neozval.

Ten večer jsem si doma uvařila jednoduchou večeři. Zapálila svíčku. Nalila si sklenici vína. A poprvé po dlouhé době jsem necítila tlak, že musím obstát v cizím testu.

Možná si Julien dál myslí, že hledá „ženu do života“. Ale já jsem si uvědomila něco důležitějšího: skutečné rande nezačíná zkouškou. Začíná respektem. A pokud někdo potřebuje inscenovat nepořádek, aby zjistil, kdo jste, odpověď už znáte dávno předtím, než vezmete do ruky houbičku na nádobí.