Majitel stále křičel. Setřásal si košili, nadával, vyhrožoval, vychutnával si svou moc. Čekal slzy. Omluvy. Pokoru.

Nedostal nic z toho.

Anna se mu podívala přímo do očí.

„Máte pravdu,“ řekla klidně. Její hlas byl tichý, ale pevný. „Tohle by nemělo zůstat bez povšimnutí.“

Majitel se zarazil. Nečekal souhlas. Nečekal ten tón.

Anna sáhla do kapsy zástěry a vytáhla malý černý předmět. Položila ho na stůl mezi nimi. Diktafon.

„Tenhle večer se nahrává,“ pokračovala. „Stejně jako minulý. A ten předtím.“

Šum v místnosti zesílil. Několik hostů si vyměnilo pohledy. Kuchyně ztichla.

„Nevím, jestli si pamatujete,“ řekla Anna, „ale zákon umožňuje zaměstnanci chránit se proti opakovanému verbálnímu napadání. A vy jste velmi konzistentní.“

Majitel zbledl. Otevřel ústa, ale žádná slova nepřišla.

Anna pokračovala, pomalu, bez emocí: „Máte tu kamerový systém. Ten jasně ukazuje, kdo do koho narazil. Stejně tak ukazuje, kolikrát jste za poslední měsíce veřejně ponižoval personál.“

Jedna žena u okna tiše pronesla: „Je to pravda. Viděli jsme to.“

Další host přikývl.

Majitel udělal krok zpět. Poprvé toho večera vypadal nejistě.

„Dávám výpověď,“ řekla Anna. „Okamžitě. A zítra ráno tohle všechno předávám právníkovi. Pokud se rozhodnete situaci řešit důstojně, ještě dnes se můžete omluvit.“

Byla to nabídka. Chladná. Férová.

Majitel se rozhlédl kolem sebe. Uvědomil si, že už není pánem místnosti. Že jeho křik nezní jako autorita, ale jako slabost.

Neomluvil se.

Anna si sundala zástěru, složila ji a položila na židli. Když procházela kolem stolů, lidé se rozestupovali. Někdo začal tiše tleskat. Pak další. A další.

Když za ní zapadly dveře, restaurace zůstala ponořená do těžkého ticha.

Ten večer se nestal legendou proto, že někdo křičel.

Ale proto, že někdo konečně zůstal klidný.