Marek nebyl typ člověka, který by odcházel potichu. A přesto odešel náhle, bez rozloučení, bez vysvětlení. Oficiálně šlo o nehodu. Oficiálně.

Jednoho odpoledne mi zazvonil telefon. Neznámé číslo.
„Pane Danieli? Tady doktor Kovařík, právník pana Marka Novotného. Potřebuji, abyste se ihned dostavil do mé kanceláře.“

Jeho tón byl suchý, formální. Ale bylo v něm cosi naléhavého.

Když jsem dorazil, nepodával mi ruku. Jen zavřel dveře, stáhl žaluzie a položil přede mě malou hnědou obálku.
„Toto není součást závěti,“ řekl. „Ale Marek výslovně trval na tom, že vám to musím předat. Pouze vám.“

Vytáhl jsem USB flash disk.

„A ještě něco,“ pokračoval. „Řekl mi, že se na obsah máte podívat sám. A že o tom nesmíte mluvit se svou ženou. S nikým. Zdůrazňoval to několikrát.“

Zasmál jsem se, spíš nervózně než pobaveně.
„To zní jako špatný film.“

Právník se neusmál.
„Marek nežertoval.“

Cestou domů jsem cítil zvláštní tlak na hrudi. Moje žena byla v práci, dům byl prázdný. Zavřel jsem se v pracovně, zamkl dveře a zapojil flash disk do počítače.

Na obrazovce se objevil Marek.

Seděl ve svém bytě. Poznal jsem obraz za ním, stejný gauč, stejné světlo. Vypadal unaveně. Hubenější. V očích měl něco, co jsem u něj nikdy neviděl: strach.

„Dani,“ začal. „Jestli se na tohle díváš, znamená to, že jsem mrtvý. A znamená to, že mi ještě můžeš pomoct. Ale jen pokud uděláš přesně to, co ti řeknu.“

Zarazil se. Polkl.

„Za prvé: Nikdy o tomhle videu nemluv se svou ženou. Ať ti řekne cokoli. Ať pláče, ať se zlobí. Nevěř jí.“

Zamrazilo mě.

„Za druhé: Jestli po tomhle videu uslyšíš doma hluk, otevřeš dveře nebo zazvoní telefon… nic nedělej. Odjedeš. Okamžitě. Vezmeš si doklady a odjedeš na chatu u řeky. Víš kterou.“

Srdce mi bušilo.

„Dani,“ pokračoval, hlas se mu třásl, „oni už vědí, že jsem tobě nechal. A jestli to sleduješ, tak už jsi v nebezpečí. Já už to nezvládl. Ty ještě můžeš.“

Video náhle skončilo.

Seděl jsem v tichu. V hlavě mi hučelo. Smál jsem se. Přesně v tu chvíli jsem se chtěl zvednout a říct si, že Marek byl paranoidní, že tohle je jen jeho poslední hloupý vtip.

Pak jsem uslyšel klíč v zámku.

Moje žena se vrátila o tři hodiny dřív.

„Dani?“ zavolala. „Jsi doma?“

Podíval jsem se na obrazovku. Na černý monitor. Na flash disk. Vzpomněl jsem si na Markův pohled. Na jeho hlas. Na právníkova slova.

Slyšel jsem její kroky. Zastavila se přede dveřmi pracovny.

Zaklepala.

„Proč máš zamčeno?“

V tu chvíli mi zazvonil telefon. Neznámé číslo.

Marek mi v uších znovu zazněl: odjedeš. okamžitě.

Vypnul jsem počítač. Vzal jsem flash disk, strčil ho do kapsy, otevřel okno a slezl po žebříku na zahradu. Neohlédl jsem se.

Odjel jsem.

Až o dva dny později mi policie zavolala, že moje žena byla zatčena. Spolu s mužem, kterého jsem nikdy neviděl. Obvinění z pojistného podvodu, vydírání… a plánované vraždy.

Cílem jsem byl já.

Marek to věděl dřív než já.

Ta malá USB klíčenka nebyla jen zpráva. Byla to poslední záchrana od přítele, který mi zachránil život — i když už sám nemohl.