Bylo horké odpoledne, těžký vzduch, který se téměř nedal dýchat. Chtěla jsem jen chvíli klidu – dát si kávu, nadechnout se, než se vrátím domů se svým synem. Netušila jsem, že se během několika minut ocitnu v situaci, na kterou nikdy nezapomenu.

Seděla jsem v malé kavárně na rohu ulice, v jedné ruce hrnek s kávou, v druhé držela svého osmiměsíčního syna. Všechno bylo obyčejné, až příliš klidné. Když jsem dopila, zvedla jsem se a vyšla ven. Ale sotva jsem udělala pár kroků, svět se začal naklánět.

Zatočila se mi hlava, srdce mi tlouklo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Všechno se rozmazávalo, hlasy se vzdalovaly. V náručí jsem svírala dítě, které klidně spalo – jediné, co mě drželo při vědomí, byla myšlenka, že ho nesmím upustit.

Najednou se vedle mě objevila žena. Byla celá v černém, zahalená od hlavy až k patě. Neznala jsem ji, a přesto stála tak blízko, až jsem cítila její dech.

„Dcero, necítíš se dobře?“ zeptala se tiše, až příliš klidně.
„Trochu… to přejde,“ zašeptala jsem.
„Dáš si trochu vody?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak pojďme aspoň na lavičku, můžeš si sednout,“ naléhala dál.
„Ne, děkuji. Zvládnu to.“
„Aspoň mi dovol podržet dítě. Vidíš, jak se ti třesou ruce.“

Přitiskla jsem syna pevněji k sobě. Bylo něco v jejím hlase – něco, co mě varovalo. Její tón byl laskavý, ale oči ne.

„Ne, děkuji,“ zopakovala jsem, tentokrát důrazněji.

Žena se ani nepohnula. Jen tam stála a sledovala mě, jako by čekala na správný okamžik. Všimla jsem si, že se rozhlíží – krátce, nenápadně. Jako by dávala někomu znamení.

Cítila jsem, jak mi síly docházejí. Telefon mi málem vypadl z ruky, když jsem vytočila číslo manžela.
„Pojď rychle… necítím se dobře… jsme u kavárny… s dítětem…“

Zvedla jsem hlavu. Žena stála pořád přede mnou.
„Proč voláš manželovi?“ zeptala se klidně, skoro s úsměvem. „Já tě odvezu. Než přijede, dítě ti spadne. Dej mi ho, pomůžu ti.“

Ten okamžik byl nejděsivější v mém životě. Její oči – chladné, soustředěné – už nebyly pohledem člověka, který chce pomoct. Byly to oči predátora. A já cítila, že pokud mu dám své dítě, už ho nikdy neuvidím.

Z posledních sil jsem vykročila, i když jsem sotva stála na nohou. Všechno se se mnou točilo. Ale v dálce jsem zaslechla zvuk auta – manžel přijel. Jakmile zastavil, vyběhl z vozu, popadl mě i dítě do náruče. Otočila jsem se – žena byla pryč. Rozplynula se v davu, jako by nikdy neexistovala.

Co se stalo potom

Manžel mě odvezl do nemocnice. Lékaři zjistili, že jsem měla prudký pokles tlaku, ale kromě toho i příznaky možné otravy – pravděpodobně z nápoje, který jsem pila v kavárně. Někdo do něj mohl přidat látku, která působí s mírným zpožděním.

Když jsme šli zpět do kavárny, aby se vše prověřilo, majitel přiznal, že poslední dobou se tam často pohybují lidé, kteří „pomáhají“ matkám, starším ženám nebo cizincům. Většina z nich se ztrácí beze stopy, jakmile zasáhne policie.

Ten den jsem si uvědomila, že hranice mezi pomocí a hrozbou je tenčí, než si myslíme. Vypadalo to jako obyčejný den, obyčejná káva, obyčejný okamžik slabosti – ale mohlo to skončit tragédií.

Poučení, které si nesu

Od té chvíle už nikdy nepřijímám nabídky pomoci od cizích lidí. Možná to zní paranoidně, ale svět se změnil. Dnes se zneužívá každá slabost – i ta mateřská.

Žena, která mi tehdy nabízela vodu, měla všechno promyšlené: vstřícný tón, klidné pohyby, až příliš mnoho laskavosti. Přesně tak jedná někdo, kdo ví, jak vypadá strach a jak ho využít.

Každá matka si přeje věřit, že lidé kolem ní mají dobré úmysly. Ale realita je jiná – na ulici, v obchodech, dokonce i v parcích se objevují případy pokusů o únos. Většinou je spojuje jedno: všechno začíná „nevinnou“ pomocí.

Konec s varováním

Když dnes vidím podobné situace – cizí ruce natahující se po cizím dítěti, úsměvy, které jsou až příliš dokonalé – sevře se mi srdce. Protože vím, že v tu chvíli může jít o víc než o gesto soucitu.

Možná si někdo řekne, že jsem hysterická, že přeháním. Ale já jsem tam stála. Držela jsem své dítě a dívala se do očí člověka, který se usmíval – a přitom čekal jen na okamžik, kdy ho pustím.

A proto říkám každé matce, každému otci, každému, kdo má v rukou život dítěte:
Nedůvěřujte cizím rukám.
Nikdy. Ani na vteřinu.