Mnoho lidí si myslí, že štěstí spočívá jen v dokonalých věcech. V úspěchu, v penězích, v bezchybném úsměvu nebo v tom, že všechno jde podle plánu. Ale život není vždycky takový. Někdy se štěstí zrodí v jediném okamžiku – v objetí, ve světle svíčky, v upřímném úsměvu. A já, Deni, jsem se přesně to dozvěděla dnes, v den svých narozenin.

Narodila jsem se s Downovým syndromem. Jako dítě se na mě mnoho lidí dívalo jinak. Někteří mě litovali, jiní mě nechápali. Ale moje matka vždycky říkala: „Deni, nejsi méně, jsi víc – protože tvé srdce je větší než srdce kohokoli jiného.“ Tehdy jsem tomu nerozuměla. Teď vím, že měla pravdu.

Ráno v den mých narozenin mě matka brzy vzbudila. Můj pokoj byl plný barevných balónků a na zdi visel nápis: „Všechno nejlepší k narozeninám, Deni!“ Ve vzduchu se linula vůně mé oblíbené čokolády. To by stačilo, ale den teprve začal.

Nevěděla jsem, že mě čeká překvapení. Společenské centrum, kam chodím a kde mám spoustu přátel, tajně zorganizovalo celou čtvrť, aby se mnou oslavili. Když jsem dorazila, přivítali mě potleskem. Bylo tam všechno: dort, hudba, kytary, tanec a smích. Děti recitovaly básničky, dospělí mě objímali a nějak se všichni usmívali.

Ale největší překvapení mělo teprve přijít.

Najednou na náměstí zastavil modrý minibus. Řidič vystoupil a když jsem ho uviděla, srdce mi poskočilo. Byl to jeden z mých oblíbených zpěváků – který jednou na charitativním koncertě řekl: „Skuteční hrdinové jsou ti, kteří se každý den usmívají, i když je to těžké.“ A teď tu byl, stál přede mnou v den mých narozenin. Přišel ke mně, objal mě a řekl: „Všechno nejlepší k narozeninám, Deni! Dnes je každá písnička pro tebe.“

Nemohla jsem mluvit. Jen jsem plakala a smála se zároveň. Protože tehdy, v tu chvíli, jsem poprvé cítila, že můj život není „jiný“, ale výjimečný. Ne něco, čeho bych měla litovat, ale něco, co bych měla oslavovat.

Na dortu bylo patnáct svíček. Všechny jsem je sfoukla a přitom jsem si přála jen jednu věc: aby každý, kdo se kdy cítil osamělý, zažil lásku, kterou jsem dnes dostala já. Protože skutečný dar není ve věcech, ale v lidech.

Na konci odpoledne, když slunce zapadlo za domy a hudba pomalu utichla, jsem seděla na lavičce s přáteli. Jedna z nich, Lilla, se zeptala: „Deni, co si v budoucnu nejvíc přeješ?“

Usmála jsem se. „Jen abych vždycky měla někoho, kdo ve mě věří.“

Nastalo dlouhé ticho, pak mi Lilla stiskla ruku: „Věříme v tebe. Vždycky.“

Dnes vím, že nemusíme být dokonalí, abychom byli šťastní. Úsměv, který dáváme, laskavost, kterou projevujeme druhým – to jsou věci, na kterých skutečně záleží. Svět není krásný proto, že je bezchybný, ale proto, že je plný lidí, kteří se odvažují milovat.

Když jsem se večer vrátila domů, podívala jsem se do zrcadla. V očích jsem viděla něco, čeho jsem si možná nikdy předtím nevšimla: sílu. Sílu, která je ve mně a která září v každém člověku s Downovým syndromem, v každém člověku, který myslí jinak, v každém výjimečném člověku.

A pak jsem pochopila, proč moje matka vždycky říkala, že jsem výjimečná. Protože život není o tom, co nemůžete udělat, ale o tom, co můžete dát ostatním.

Dnes, k narozeninám, jsem dostala dort, hudbu, překvapení – ale hlavně: lásku. Lásku, kterou si nelze koupit, jen zažít.

Já, Deni, mám Downův syndrom. Ale na tom dnes nezáleží. Dnes záleží jen na tom, abych byla šťastná.

Protože jsem se naučila: nejkrásnějším dárkem v životě je, když se na vás někdo usměje a vy se usmějete zpět.

A to je můj narozeninový příběh – trochu jiný, ale z celého srdce pravdivý.