Sousedi už celé roky slýchali z bytu ve třetím patře podivné zvuky. Ve dne bylo v domě ticho, ale jakmile padla noc, začalo peklo. Ozývaly se těžké rány, zvuk převráceného nábytku, bouchání do zdí a někdy i křik tak hlasitý, že se třásla okna. Všichni se mezi sebou ptali: „Zbláznil se ten starý muž? Je snad opilý? Nebo se tam odehrává něco, co si ani nechceme představovat?“

Byt patřil osamělému veteránovi. Šedivé vlasy, hustý knír a pohled, který kdysi patřil vojákovi, dnes však odrážel jen únavu a bolest. V zaprášené skříni se válely jeho vyznamenání a staré fotografie spolubojovníků. Rodinu už dávno ztratil – manželka odešla, děti emigrovaly a přestaly se ozývat. Žil z malé penze, která sotva stačila na chléb, konzervy a léky na srdce.

Sousedi dlouho trpěli a snažili se být shovívaví. Ale jedné ledové zimní noci se z jeho bytu ozvalo tak prudké lomcování, že ze stropu začala padat omítka. Tentokrát už nikdo nevydržel mlčet. Zavolali policii: „Přijeďte hned, náš soused se úplně pomátl, nebo se tam stalo něco hrozného!“

Když policisté dorazili a otevřeli dveře, zarazili se. V bytě vládl chaos – převrácené židle, rozházené věci, všude prach a těžký, zatuchlý vzduch. Ze zadního pokoje vycházelo tiché mumlání. Strážníci se zbraněmi v rukou opatrně vstoupili dovnitř. A tam ho našli: veterán seděl na podlaze uprostřed starých vojenských věcí – přilby, rezavé bajonety, zažloutlé dopisy od kamarádů z fronty.

Četl ty dopisy nahlas, jako by se opravdu bavil se svými padlými spolubojovníky. Občas vyskočil, převrátil židli a křičel rozkazy do prázdna: „Držte linii! Nepovolujte, chlapi!“ Slzy mu tekly po tvářích, zatímco v jeho mysli se znovu rozhořela bitva, která dávno skončila.

Policisté se rozhlédli a pochopili, že nestojí uprostřed zločinu, ale na prahu lidské tragédie. Ten muž nebyl nebezpečný ani opilý – byl uvězněn ve vlastní minulosti. Lékaři později zjistili, že trpěl těžkým posttraumatickým syndromem. Vrátil se z války, ale válka nikdy neopustila jeho.

Sousedi, kteří si na něj roky stěžovali, se po odhalení cítili zahanbeně. Nešlo o bláznivého podivína, ale o zapomenutého hrdinu, který v tichosti nesl své břemeno. Když se jeho příběh dostal do médií, vyvolal silnou odezvu. Lidé se ptali: jak je možné, že člověk, který obětoval tolik pro svou vlast, může žít opuštěný, v bídě a bez pomoci?

Dobrovolníci a psychologové nabídli svou podporu, charitativní organizace začaly sbírat prostředky, aby veteránovi zajistily lepší životní podmínky. Jeho osud se stal symbolem nejen osobní bolesti, ale i širšího problému: že válka nekončí dnem, kdy utichnou zbraně. V duších vojáků se bojuje dál, někdy po celý život.

Od té doby se sousedé na starého muže dívají jinýma očima. Už ho nevnímají jako zdroj nočního hluku, ale jako člověka, který stále bojuje svou poslední bitvu. A když se v noci znovu ozve jeho křik, nevolají už policii. Jen tiše doufají, že jednou najde klid a mír, který mu válka vzala.