Šejk utratil celé jmění za nádherného černého hřebce, kterého nedokázal zkrotit ani jediný odborník. Když ho chtěl nechat utratit, vystoupila obyčejná služebná. To, co udělala, šokovalo celý palác…

Amina se po šejkových slovech ani nepohnula. Několik služebných na schodišti potlačovalo smích a správce paláce jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Jestli uspějete, opravdu si vás vezmu za ženu,“ zopakoval Karím s pobaveným úsměvem. „Ale ráno už nechci slyšet žádné výmluvy.“

Amina sklonila hlavu.

„Nepotřebuji, abyste si mě bral za ženu, pane. Potřebuji jen, abyste mi dovolil zachránit toho koně.“

Karím se rozesmál ještě hlasitěji.

„Dobrá. Máte čas do rána.“

Amina odešla, ale místo aby se vrátila do svého pokoje, zamířila rovnou do stájí.

Bylo už pozdě večer. Většina zaměstnanců spala a na nádvoří panovalo ticho. Černý hřebec stál v nejvzdálenější části výběhu. Jakmile zaslechl její kroky, zvedl hlavu a nervózně odfrkl.

Amina se k němu nepřiblížila. Zůstala několik metrů od plotu a tiše promluvila.

„Neboj se. Dnes ti nikdo neublíží.“

Kůň několikrát udeřil kopytem do země, ale neutekl.

Amina si sedla na dřevěnou lavičku a zůstala tam téměř dvě hodiny. Nepokoušela se ho pohladit, nenabízela mu pamlsky a nedělala žádné prudké pohyby. Jen tiše seděla a občas na něj promluvila.

Když se konečně zvedla k odchodu, hřebec udělal něco nečekaného. Pomalu se přiblížil k plotu a natáhl k ní hlavu.

Amina se usmála.

„Tak přece jen nejsi tak zlý, jak si všichni myslí.“

Následující ráno dorazil Karím do stájí v doprovodu několika hostů, správce a veterináře. Byl přesvědčený, že služebná buď utekla, nebo si v poslední chvíli uvědomila, jak směšný byl její nápad.

Když však otevřel dveře výběhu, spatřil Aminu stojící vedle hřebce.

Kůň byl klidný.

„Co jste s ním udělala?“ zeptal se nevěřícně.

„Zatím nic zvláštního, pane. Jen jsem ho nechala, aby si na mě zvykl.“

Karím se ušklíbl.

„Tak nám předveďte své kouzlo.“

Amina se nejprve obrátila ke koni a pomalu k němu natáhla otevřenou dlaň. Hřebec ji očichal a potom sklonil hlavu. Teprve tehdy mu opatrně přejela rukou po krku.

Jeden z hostů překvapeně vydechl.

Amina však pokračovala pomalu. Zkontrolovala jeho postroj, nechala ho očichat sedlo a několik minut s ním chodila po výběhu. Když se pokusila přiblížit k nástupnímu stupínku, hřebec znovu znervózněl.

„Vidíte?“ zasmál se Karím. „Ještě jste ani nenasedla.“

„Protože se bojí,“ odpověděla Amina.

„Bojí? Je to obrovský hřebec!“

„Právě proto ho nesmíme nutit.“

Potom požádala veterináře, aby zkontroloval jeho záda a nohy. Muž se nejprve tvářil podrážděně, ale nakonec souhlasil. Při vyšetření objevil pod hustou srstí na hřbetě starou, špatně zahojenou jizvu. Kůň při doteku na tomto místě prudce ucukl.

Amina se zamračila.

„To je důvod, proč odmítá sedlo.“

Veterinář si jizvu prohlédl důkladněji. Ukázalo se, že hřebec měl v minulosti poraněné svaly a bolest se při zatížení znovu ozývala. Nikdo z předchozích jezdců si toho nevšiml, protože se všichni soustředili pouze na jeho neposlušnost.

„Nemůžeme ho dnes osedlat,“ oznámil veterinář. „Nejdříve musí podstoupit léčbu a potom postupnou rehabilitaci.“

Karím zůstal mlčky stát. Jeho drahý hřebec nebyl zlý ani nezkrotný. Jen se bránil bolesti, kterou mu lidé nedokázali rozpoznat.

„A vy jste to věděla?“ obrátil se k Amině.

„Ne, pane. Jen jsem viděla, že se pokaždé lekne, když se někdo pokusí zatížit jeho záda. Chtěla jsem zjistit proč.“

V tu chvíli se jeden ze stájníků přihlásil o slovo.

„Pane, Amina má s koňmi zkušenosti. Když byla malá, žila na venkově u svého dědečka. Měl několik koní. Ona se o ně starala ještě dříve, než začala pracovat v paláci.“

Karím se na ni překvapeně podíval.

„Proč jste mi to nikdy neřekla?“

„Nikdy jste se nezeptal, pane.“

Její odpověď dopadla na nádvoří jako kámen do vody. Několik přítomných sklopilo oči. Karím si poprvé uvědomil, jak málo ví o lidech, kteří pro něj pracují už celé roky.

Následující týdny se Amina o hřebce starala společně s veterinářem. Každý den s ním trávila čas, pomáhala při rehabilitaci a postupně ho učila znovu důvěřovat lidem. Nikdo ho nenutil do sedla a nikdo ho netrestal za strach.

Po několika týdnech se jeho stav výrazně zlepšil. Jednoho rána se Amina rozhodla vyzkoušet, zda je připravený na další krok. Nejdříve mu nasadila lehký postroj a nechala ho projít kolem nástupního stupínku.

Hřebec zůstal klidný.

Potom mu položila na hřbet sedlo a opatrně ho utáhla. Kůň se ani nepohnul.

Karím, který celou situaci sledoval z dálky, přistoupil blíž.

„Mohu to zkusit?“ zeptal se.

Amina zavrtěla hlavou.

„Ještě ne, pane. Musíme pokračovat podle doporučení veterináře.“

Šejk se na ni podíval, ale tentokrát se nerozzlobil. Jen přikývl.

O několik dní později hřebec poprvé dovolil Amině, aby na něj opatrně nasedla. Projela se s ním po krátké trase uvnitř nádvoří a všichni přítomní sledovali scénu v naprostém tichu.

Když sesedla, Karím začal tleskat. Přidali se ostatní zaměstnanci i hosté.

„Vyhrála jste,“ řekl šejk. „A

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *