Když Emma poprvé vstoupila do nové školy, chtěla jediné: začít znovu. Nechtěla na sebe upozorňovat, nepotřebovala být oblíbená a rozhodně neměla v úmyslu dostat se do problémů. Jenže během několika minut se stala terčem skupiny studentů, kteří si zvykli, že se jim nikdo neodváží postavit.

Udělali však jednu zásadní chybu.

Usoudili, že klidná dívka s nenápadným výrazem je snadnou obětí. Netušili, že Emma strávila roky tréninkem bojových umění pod vedením jednoho z nejrespektovanějších mistrů ve svém oboru. A už vůbec netušili, že ji naučil něco mnohem důležitějšího než bojovat: zachovat chladnou hlavu, když se ostatní snaží člověka zastrašit.

Toho rána vypadalo všechno obyčejně. Emma měla na sobě čistou školní uniformu, přes rameno nesla batoh a v ruce držela rozvrh hodin. Její otec ji před odchodem ujistil, že si na nové prostředí brzy zvykne.

„Nemusíš se všem líbit,“ řekl jí. „Stačí, když zůstaneš sama sebou.“

Emma mu slíbila, že se pokusí.

Jakmile však prošla hlavním vchodem, všimla si skupiny studentů, kteří postávali u schodiště. Uprostřed stál Max, vysoký chlapec ve sportovní bundě, kterému se ostatní snažili zavděčit. Byl známý tím, že si vybíral slabší spolužáky a před ostatními je ponižoval.

Když spatřil Emmu, ukázal na ni bradou.

„Hele, další nováček.“

Jeho kamarádi se otočili.

„Co myslíte? Jak dlouho jí potrvá, než začne brečet?“ zasmál se jeden z nich.

Emma předstírala, že jejich poznámky neslyší, a pokračovala chodbou. Chtěla najít svou učebnu a vyhnout se zbytečným konfliktům.

Max jí však zastoupil cestu.

„Kam tak spěcháš? Noví studenti se snad nejdřív představují.“

„Promiň, mám hodinu,“ odpověděla Emma a pokusila se ho obejít.

Chlapec ji ramenem prudce odstrčil. Další student jí nastavil nohu a knihy se jí rozletěly po podlaze. Emma ztratila rovnováhu a tvrdě dopadla na kolena.

Chodbou se rozlehl smích.

„Vítej ve škole, ubožačko!“ vykřikl Max.

Několik studentů vytáhlo telefony. Jiní se raději dívali stranou, aby se sami nestali dalším terčem.

Emma se pomalu posadila, zkontrolovala si odřené dlaně a začala sbírat knihy. Max se nad ní sklonil.

„Tak co? Už chápeš, kdo tady rozhoduje?“

Emma zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí.

„Nemáš ani tušení, s kým si zahráváš.“

Řekla to tiše, bez výhrůžek a bez jediného náznaku paniky.

Max se zasmál.

„Slyšeli jste ji? Naše nová princezna nám vyhrožuje!“

Emma si vzala poslední knihu a odešla.

Pro Maxe to byla jen další zábavná příhoda. Pro Emmu však začínalo období, během kterého měla zjistit, zda dokáže zůstat věrná svým zásadám, i když ji ostatní budou každý den tlačit na hranici trpělivosti.

Následující týdny byly stále horší.

Jednoho rána našla ve své skříňce papírek s urážlivým vzkazem. Další den měla v batohu rozlité mléko a promočené sešity. Když si sedla do lavice, někdo jí schoval penál. Při obědě se skupina kolem Maxe postarala o to, aby si k ní nikdo nepřisedl.

Emma se snažila nereagovat.

Ne proto, že by se bála. Dobře věděla, že jediný neuvážený pohyb může situaci ještě zhoršit. Její mistr ji od dětství učil, že skutečná síla nespočívá v tom, jak rychle dokáže člověk porazit soupeře, ale v tom, zda dokáže ovládnout sám sebe.

„Když tě někdo provokuje, chce rozhodovat o tvém chování,“ říkával jí. „Nedovol mu, aby tě ovládal.“

Emma si jeho slova opakovala každý den.

Přesto ji šikana zasahovala víc, než dávala najevo. Když se večer vracela domů, zavírala se ve svém pokoji a dlouho seděla u stolu. Otec si všiml, že je tišší než obvykle, ale Emma ho nechtěla znepokojovat.

„Jak se ti líbí nová škola?“ zeptal se jí jednoho večera.

„Je to v pohodě,“ odpověděla.

Otec se na ni chvíli díval.

„Emmo, nemusíš mi říkat, že je všechno dobré, když není.“

Dívka sklopila oči.

Nakonec mu vyprávěla o strkání na chodbě, schovaných věcech i každodenních urážkách. Otec ji vyslechl bez přerušování. Potom jí položil ruku na rameno.

„Tohle není tvoje vina. A nemusíš to zvládat sama.“

Druhý den se obrátil na školu a požádal vedení, aby situaci prošetřilo. Emma doufala, že se věci konečně změní.

Jenže Max a jeho kamarádi se dozvěděli, že někdo jejich chování nahlásil.

A místo aby přestali, rozhodli se Emmu potrestat za to, že se podle nich odvážila žalovat.

Při hodině tělocviku, když studenti běželi kolem hřiště, se Max postavil na její dráhu. V okamžiku, kdy se k němu Emma přiblížila, jí nastavil nohu.

Dívka zakopla a upadla na tvrdou podlahu tělocvičny.

Několik studentů se rozesmálo.

„To je tvoje oblíbená činnost, co?“ zavolal Max. „Pořád padáš!“

Emma zůstala několik sekund na zemi. Cítila bolest v koleni a slyšela smích, který se odrážel od stěn tělocvičny.

Potom se pomalu zvedla.

Tentokrát už nesklopila oči.

Oprášila si koleno, narovnala záda a otočila se k Maxovi.

„Proč to pořád děláš?“ zeptala se.

Max se zatvářil překvapeně.

„Cože?“

„Proč potřebuješ někoho ponižovat, aby ses cítil důležitý?“