Abigail Pierceové bylo pouhých sedmnáct let, když ji vlastní otec Samuel vyhodil z kočáru uprostřed zuřící sněhové bouře. Dopadla na zmrzlou zem a prudká bolest jí projela celým tělem. Pod kabátem svírala své obrovské břicho. Její dvojčata se měla narodit každým okamžikem.

„Prosím, tati! Nemůžeš mě tu nechat! Děti přicházejí na svět!“ křičela a natahovala k němu ruce.

Samuel se však ani neohlédl.

„Přinesla jsi hanbu naší rodině. Nemám v úmyslu živit tebe ani tvoje nemanželské děti.“

„Ale já jsem tvoje dcera!“

Její matka Elizabeth seděla uvnitř kočáru. V očích měla slzy, ale když se na ni Abigail podívala, odvrátila tvář.

„Za svá rozhodnutí musíš nést následky,“ pronesla tiše.

Vzápětí kočí švihl bičem. Koně se rozběhli a kočár zmizel v husté bílé cloně.

Abigail zůstala sama.

Vítr jí pronikal pod šaty a sníh jí pokrýval vlasy i tvář. Pokusila se vstát, ale nohy se jí třásly tak silně, že znovu klesla na kolena. Každá kontrakce byla bolestivější než ta předchozí.

Věděla, že pokud zůstane na otevřené cestě, nepřežije ani ona, ani její děti.

S posledními silami se vydala směrem k temným borovicím. Doufala, že mezi stromy najde alespoň nějaký úkryt před větrem. Neměla jídlo, přikrývku ani nikoho, kdo by jí pomohl.

Najednou zaslechla zapraskání větve.

Zastavila se.

Mezi stromy se cosi mohutného pohnulo. Abigail zadržela dech a přitiskla si ruce k břichu.

Potom se ozvalo hluboké zavrčení.

Z temnoty vystoupil obrovský šedý vlk.

Jeho oči se leskly ve slabém světle zimního soumraku. Byl mnohem větší než psi, které Abigail kdy viděla, a na čenichu měl starou jizvu.

Dívka se pokusila ustoupit, ale další kontrakce ji srazila na kolena.

„Prosím…“ zašeptala. „Nech mě alespoň porodit moje děti.“

Vlk se k ní pomalu přiblížil.

Abigail zavřela oči a čekala na smrt.

Jenže místo útoku ucítila, jak jí zvíře očichává rukáv. Potom zvedlo hlavu, otočilo se a několikrát krátce zavrčelo směrem k lesu, jako by někomu dávalo znamení.

Zpoza stromů se ozval mužský hlas.

„Brune! Co jsi zase našel?“

Mezi borovicemi se objevil vysoký muž v těžkém kabátě. V ruce držel lucernu a přes rameno měl přehozenou pušku. Když spatřil dívku ležící ve sněhu, okamžitě odhodil zavazadlo a přiběhl k ní.

„Proboha! Jste zraněná?“

„Moje děti…“ vydechla Abigail. „Prosím, zachraňte je.“

Muž se podíval na její břicho a pochopil, že nemá čas na další otázky.

„Jmenuji se Thomas Reed. Bydlím nedaleko. Musíme vás dostat do tepla.“

Zabalil ji do svého kabátu a zvedl do náruče. Abigail byla tak vyčerpaná, že už nedokázala odporovat. Vlk kráčel vedle nich a občas se zastavil, aby zkontroloval okolní les.

Po několika minutách dorazili k malé dřevěné chatě ukryté mezi stromy. Thomas položil Abigail na postel, přiložil do kamen a přinesl čisté přikrývky.

Když však uslyšel její bolestný výkřik, uvědomil si, že děti už nehodlají čekat.

„Musíte být statečná,“ řekl jí. „Udělám všechno, co bude v mých silách.“

Abigail plakala a svírala jeho ruku tak pevně, až mu zbělely klouby. Venku zuřila bouře a cesta k nejbližšímu městu byla neprůjezdná.

Thomas nebyl lékař, ale kdysi pracoval jako pomocník u venkovského doktora. Připravil čistou vodu, nahřál látky a snažil se zachovat klid.

První dítě přišlo na svět krátce po půlnoci.

Byl to chlapec.

Jeho slabý pláč se rozlehl chatou a Abigail se rozvzlykala úlevou. Thomas dítě opatrně zabalil do přikrývky a položil jí ho na hruď.

„Je nádherný,“ zašeptala.

Jenže sotva stačila svého syna pohladit po tváři, přišla další silná kontrakce.

Druhé dítě se narodilo o několik minut později. Byla to holčička, drobná a tichá. Abigail zpanikařila, když ji neslyšela plakat.

„Proč nepláče? Co se jí stalo?“

Thomas okamžitě začal jednat. Jemně dítě stimuloval, zkontroloval jeho dýchání a snažil se mu pomoci. Po nekonečně dlouhých okamžicích se ozval slabý, přerušovaný pláč.

Abigail se rozplakala štěstím.

Obě děti žily.

Thomas je položil vedle matky a přikryl je teplou dekou. Potom přinesl vývar a posadil se ke kamnům.

„Jak se jmenují?“ zeptal se.

Abigail se podívala na syna a dceru.

„Samuel a Grace,“ zašeptala. „Chtěla jsem, aby měli jména, která pro mě budou znamenat naději.“

Thomas se na okamžik odmlčel.

„Samuel? Stejně jako váš otec?“

Abigail přikývla a po tváři jí stekla slza.

„Nechci, aby moje děti někdy poznaly, jaké to je, když vás vlastní rodina zavrhne.“

Thomas nic neřekl. Jen přiložil další poleno do kamen.

Následující ráno se bouře konečně utišila. Abigail se probudila a zjistila, že Thomas sedí u okna. Vlk Bruno ležel před dveřmi a hlídal chatu.

„Proč mi pomáháte?“ zeptala se tiše.

Thomas se otočil.

„Protože jste potřebovala pomoc. To je jediný důvod, který jsem potřeboval.“

Ta jednoduchá odpověď ji rozplakala víc než všechna slova, která slyšela od své rodiny.

Během následujících dnů se Thomas staral o ni i o děti. Do