Mýlil se.

Od prvního dne dávala tchyně své snaše najevo, že ji v rodině nechce.

„Využívá tě.“

„Vzala si tě kvůli penězům.“

„Až dostane, co potřebuje, odejde.“

Alexej ty řeči zpočátku ignoroval.

Miloval Viktorii a věřil jí.

Jenže čím déle jejich manželství trvalo, tím otevřenější matčina nenávist byla.

Kritizovala Viktoriino oblečení.

Její vaření.

Její práci.

Dokonce i způsob, jakým mluvila se svým vlastním manželem.

Alexej několikrát matku požádal, aby toho nechala.

„Je to moje žena.“

„A já jsem tvoje matka,“ odpověděla vždy.

Když Viktorie otěhotněla, situace se ještě zhoršila.

Byla v šestém měsíci, když přišla k Alexejově matce s radostnou zprávou.

Čekala, že uslyší gratulaci.

Místo toho se žena jen podívala na její rostoucí břicho.

„Takže jsi to nakonec dokázala.“

Viktorie nechápala.

„Co tím myslíte?“

„Udělat si dítě.“

Pak se otočila a odešla.

Později řekla Alexejovi:

„To dítě ti zničí život.“

Alexej tomu odmítal věřit.

„Je prostě naštvaná, že už nejsem jen její syn.“

Netušil, jak hluboce se mýlí.

Jednoho sobotního rána mu matka zavolala.

„Viktorie může jet se mnou.“

„Kam?“

„Za město. Chci jí ukázat dům, který bych jednou chtěla dát dítěti.“

Alexej byl překvapený.

Poprvé po dlouhé době to vypadalo, že jeho matka konečně přijímá jeho manželku.

Viktorie sama tomu chtěla věřit.

Když nastupovala do auta, dokonce se usmívala.

„Možná se všechno konečně změní,“ řekla.

Její tchyně jen přikývla.

„Možná.“

Cesta ubíhala klidně.

Až příliš klidně.

Když se dostaly mimo město, tchyně náhle zpomalila.

„Něco není v pořádku.“

„Co se stalo?“

„Motor.“

Auto pokračovalo ještě několik desítek metrů.

Pak zabočilo směrem k železničnímu přejezdu.

Viktorie si ničeho nevšimla.

Až když auto zastavilo přímo na kolejích, zmateně se otočila.

„Proč stojíme tady?“

Tchyně vypnula motor.

„Nevím. Asi se něco pokazilo.“

Vystoupila.

Obešla auto.

Otevřela kapotu.

Chvíli předstírala, že kontroluje motor.

Pak kapotu zase zavřela.

Viktorie se pokusila otevřít dveře.

Nic.

„Co to děláte?“

Tchyně se naklonila k oknu.

„Mrzí mě to.“

„Co?“

„Mému synovi bude bez tebe lépe.“

Viktorie ztuhla.

„To nemyslíte vážně.“

Tchyně vytáhla klíče.

„Myslím.“

„Otevřete dveře!“

„Za chvíli bude po všem.“

V dálce se ozvalo zahoukání.

Viktorie zbledla.

„Ne.“

Začala tahat za kliku.

Nic.

„Otevřete to!“

Tchyně ustoupila.

„Lidé si budou myslet, že auto mělo poruchu.“

Další zahoukání.

Tentokrát mnohem hlasitější.

Viktorie začala křičet.

„Pomoc!“

Tchyně se otočila a chtěla odejít.

Jenže v tu chvíli se stalo něco, s čím vůbec nepočítala.

Z dálky se ozval zvuk prudkého brzdění.

Nejdřív si myslela, že strojvedoucí zahlédl překážku.

Pak ale uviděla světla.

A pochopila, že vlak přijíždí mnohem rychleji, než očekávala.

Viktorie se snažila dostat z auta.

Kvůli těhotenství se pohybovala pomalu.

Najednou však uslyšela jiný zvuk.

Blížil se další automobil.

Tchyně se otočila.

Na silnici stál nákladní vůz.

Řidič zřejmě viděl situaci.

Zastavil a začal troubit.

Tchyně se rozběhla pryč.

„Pomoc!“ křičela Viktorie.

Řidič vyskočil z kabiny.

Běžel k autu.

Snažil se otevřít dveře.

„Ustupte!“ zakřičel.

Rozběhl se k druhé straně vozidla.

Ale dveře byly zamčené.

Viktorie plakala.

„Moje dítě!“

Řidič popadl těžký předmět z nákladního prostoru a začal rozbíjet boční okno.

Vlak už byl téměř u přejezdu.

Jedna rána.

Druhá.

Sklo se rozletělo.

„Podejte mi ruku!“

Viktorie se snažila protáhnout ven.

Nemohla.

Řidič ji chytil za paži.

„Ještě kousek!“

Vtom se ozvala obrovská rána.

Vlak narazil do zadní části automobilu.

Celé vozidlo se otřáslo.

Viktorie vykřikla.

Řidič ji v poslední chvíli vytáhl ven.

Oba spadli několik metrů od kolejí.

Viktorie si instinktivně chránila břicho.

„Moje dítě…“

„Nehýbejte se! Zavolám pomoc!“

Tchyně stála opodál.

Byla bledá.

Její plán selhal.

Ale ještě netušila, že nejhorší část jejího života teprve začíná.

Řidič totiž během záchrany stihl všechno natočit na telefon.

Včetně jejího útěku.

Včetně jejího chování.

A především okamžiku, kdy před nehodou vytáhla klíče a nechala Viktorii v zamčeném autě.

Policie přijela během několika minut.

Tchyně se pokusila tvrdit, že auto mělo poruchu.

„Snažila jsem se ji zachránit.“

Jenže vyšetřovatelé našli několik nesrovnalostí.

Auto bylo technicky v pořádku.

A hlavně…

centrální zamykání nebylo aktivováno náhodou.

Když policisté zjistili, že tchyně měla klíče stále u sebe, její verze se začala rozpadat.

Ještě téhož dne byl Alexej informován.

Přijel do nemocnice a uviděl Viktorii ležet na lůžku.

Byla otřesená.

Ale dítě přežilo.

Alexej ji chytil za ruku.

„Promiň.“

Viktorie se na něj podívala.

„Ty za to nemůžeš.“

Alexej zavrtěl hlavou.

„Ale měl jsem ti věřit dřív.“

O několik hodin později se dozvěděl celý rozsah pravdy.

Jeho matka byla zadržena.

Vyšetřování pokračovalo.

A ukázalo se, že si svůj plán připravovala už ně