Ani když mu lékaři oznámili, že jeho otec zemřel.

Ani když před několika lety zkrachoval jeden z jejich nejdůležitějších rodinných projektů.

A dokonce ani tehdy, když na něj při veřejném jednání zaútočili lidé, kteří se ho snažili připravit o dědictví.

Alexandre vždy zůstal klidný.

Mluvil tiše.

Díval se přímo do očí.

A své emoce držel pod kontrolou tak dokonale, že Camille někdy připadalo, jako by měl místo srdce kus kamene.

Právě proto si okamžiku, kdy se mu poprvé skutečně roztřásly ruce, všimla okamžitě.

Seděli tehdy u Mireille v malém obývacím pokoji.

Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken.

Mireille byla stará žena, která většinu života pracovala jako účetní pro nadaci Beaumontových.

Dlouho se bránila tomu, aby o minulosti mluvila.

Až toho večera řekla větu, která změnila všechno.

„Tvoje matka neodešla dobrovolně.“

Alexandre zvedl hlavu.

„Co jste řekla?“

Mireille si povzdechla.

„Isabelle vás neopustila.“

Nastalo ticho.

Alexandre se zasmál.

Byl to krátký, nevěřícný smích.

„Moje matka nás opustila, když mi bylo deset. To je vše, co o tom vím.“

„To není pravda.“

„Vím, co se stalo.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Mireille. „Víte jen to, co vám řekli.“

Camille se podívala na Alexandra.

Čekala výbuch.

Místo toho viděla něco jiného.

Jeho ruce se začaly třást.

„Co jste tehdy viděla?“ zeptal se.

Mireille dlouho mlčela.

Potom se naklonila dopředu.

„Vaše matka zjistila, že z nadace mizí peníze.“

Alexandre se zamračil.

„Jaké peníze?“

„Miliony.“

Camille cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech.

Nadace Beaumont byla v jejich rodině téměř posvátnou institucí. Navenek pomáhala nemocnicím, sirotčincům a lidem postiženým přírodními katastrofami.

Isabelle však podle Mireille zjistila, že část peněz byla systematicky převáděna na účty, které s žádnou charitou neměly nic společného.

„Začala shromažďovat důkazy,“ pokračovala Mireille. „Kopie smluv. Bankovní převody. Faktury. Dokonce i záznamy o hotovostních výběrech.“

„Komu to chtěla oznámit?“

„Policii.“

Alexandre se opřel do křesla.

„A pak zmizela.“

Mireille přikývla.

„Večer, kdy zmizela, jsem ji viděla před domem.“

„S kým?“

„S Henrim.“

Alexandre ztuhl.

Henri Beaumont byl jeho strýc.

Bratr jeho otce.

Muž, který po smrti Alexandreova otce převzal kontrolu nad rodinným podnikáním a postupně se stal jednou z nejvlivnějších osob nadace.

„Co dělal Henri u mé matky?“ zeptal se Alexandre.

„Řekl jí, že ji odveze na schůzku.“

„A ona souhlasila?“

„Ano.“

Mireille sklopila oči.

„Jenže po té schůzce už se nevrátila.“

Camille se zeptala:

„Kdo řídil?“

Mireille chvíli váhala.

„Neviděla jsem mu do tváře.“

Pak ale dodala něco, co otevřelo první skutečnou stopu.

„Pamatuji si auto.“

„Jaké?“

„Černý sedan.“

„Poznávací značka?“

„Začínala číslem 75.“

Alexandre se zamračil.

„A něco dalšího?“

Mireille se na chvíli zamyslela.

„Ano.“

Podívala se přímo na něj.

„Na čelním skle byla malá nálepka.“

„Jaká?“

„Nadace Beaumont.“

Alexandre zavřel oči.

„Takovou nálepku měla všechna auta nadace.“

„Právě.“

Následující ráno začali pátrat v archivech.

Získali staré knihy jízd, registrace vozidel i záznamy o údržbě.

Nadace tehdy vlastnila devět automobilů.

Osm z nich mělo v onu noc zaznamenanou trasu.

Jeden jediný ne.

Devátý vůz.

Černý sedan.

V knize jízd byla ta noc prázdná.

Žádný řidič.

Žádná cesta.

Žádná poznámka.

Nic.

„Tohle není možné,“ řekl Alexandre.

„Možná ten záznam někdo odstranil,“ odpověděla Camille.

Na stránce však bylo něco ještě zajímavějšího.

Jako oficiální řidič byl u vozu uveden Michel Roche.

Michel pracoval pro rodinu téměř třicet let.

Byl osobním řidičem Henriho.

Alexandre si ho okamžitě vybavil.

„Toho znám.“

„Ještě žije?“ zeptala se Camille.

„Myslím.“

Našli jeho staré telefonní číslo.

Alexandre zavolal.

Nic.

Zkusil to znovu.

Nikdo hovor nepřijal.

Podívali se tedy na jeho pracovní historii.

A objevili první skutečně podivnou věc.

Michel Roche oficiálně opustil své místo pouhé tři dny po zmizení Isabelle.

Důvod?

Zdravotní potíže.

To by samo o sobě nemuselo nic znamenat.

Jenže pak Camille našla záznam o výplatách.

Michel dostával peníze ještě dalších osmnáct měsíců.

Každý měsíc.

Stejnou částku.

„Proč by nadace platila člověka, který už nepracuje?“ zeptala se.

Alexandre neodpověděl.

Byla to otázka, na kterou najednou nechtěl znát odpověď.

Začali sledovat, kam peníze odcházely.

Účet patřil Michelovi.

Ale adresa nesouhlasila.

Nebyl to jeho dům.

Šlo o malou nemovitost nedaleko Annecy.

Malý dům na okraji města.

Nenápadný.

Skoro zapomenutý.

Podle dokumentů byl pronajatý na falešné jméno.

Camille otevřela složku s nájemní smlouvou.

„Tady něco je.“

Našla kopii občanského průkazu.

Fotografie byla rozmazaná.

Ale jméno bylo čitelné.

Alexandre se naklonil k monitoru.

A pak náhle ustoupil.

„Ne.“

Camille se podívala na dokument.

Křestní jméno bylo:

Isabelle.

Alexandre zbledl.

„To není možné.“

„Možná je to jen shoda jmen.“

„Ne