Sofie si nikdy nepředstavovala, že jednou bude stát ve svatebních šatech u nemocničního lůžka muže, kterého nikdy předtím nepoznala.
Ještě před několika měsíci měla úplně jiný život.
Malý byt.
Práci v kavárně.
Několik přátel.
A matku, která pro ni znamenala celý svět.
Pak její matka zemřela.
Po pohřbu zůstaly Sofii nejen vzpomínky, ale také dluhy, o kterých do té doby téměř nic nevěděla.
Účty se hromadily.
Majitel bytu přestal čekat.
Jednoho dne jí jednoduše řekl, že musí odejít.
Sofie neměla kam jít.
Nejdřív přespávala u známých. Potom v levných ubytovnách. Nakonec skončila na ulici.
Téměř rok se snažila přežít.
Přes den pomáhala na trhu, občas umývala nádobí nebo pracovala za hotové. Večer hledala místo, kde by mohla bezpečně přespat.
Nejhorší však nebyl hlad ani zima.
Byl to pocit, že pro ostatní přestala existovat.
Neměla doklady v pořádku, stálou adresu ani nikoho, kdo by se za ni postavil.
A právě proto se jednoho deštivého večera nechala přesvědčit.
Vedle ní zastavilo černé luxusní auto.
Sofie okamžitě zpozorněla.
Z auta vystoupili dva muži v černých oblecích.
Jeden z nich se zastavil několik kroků od ní.
„Sofie?“
Ztuhla.
„Kdo jste?“
„Máme pro vás nabídku.“
„Nemám zájem.“
Muž zůstal klidný.
„Zaplatí vám tolik, že už nikdy nebudete muset spát na ulici.“
Sofie se na něj podezřívavě podívala.
„Co po mně chcete?“
„To vám vysvětlí pan Victor.“
O hodinu později seděla v obrovském sídle, kde by se podle jejího názoru ztratilo několik běžných bytových domů.
Před ní seděl muž jménem Victor.
Na stole ležela složka.
„Znáte Adriana Morettiho?“
Sofie zavrtěla hlavou.
Victor se pousmál.
„V tom případě jste jedna z mála lidí v tomto městě.“
Adrian Moretti byl jméno, které Sofie několikrát zaslechla v televizi.
Oficiálně vlastnil řadu společností, restaurací a stavebních firem.
Neoficiálně se o něm mluvilo mnohem tišeji.
Lidé tvrdili, že jeho skutečný vliv sahal mnohem dál.
Někteří se mu vyhýbali.
Jiní se ho báli.
Před třemi měsíci měl vážnou dopravní nehodu.
Přežil, ale upadl do hlubokého kómatu.
Jeho rodina ho po několika týdnech nechala převézt do soukromého sídla, kde byl vybudován speciální pokoj s lékařským vybavením.
Nejlepší lékaři se střídali u jeho postele.
Výsledek byl stále stejný.
Adrian se neprobudil.
A právě proto Sofie nerozuměla, proč sedí před Victorem.
„Chceme, abyste si ho vzala.“
Sofie se nejdřív zasmála.
Myslela si, že jde o absurdní vtip.
Když však Victor neposunul koutky úst ani o milimetr, smích ji přešel.
„Prosím?“
„Potřebujeme, aby byl Adrian ženatý.“
„Proč?“
Victor otevřel složku.
„Jeho rodinný trust obsahuje několik podmínek. V případě jeho dlouhodobé nezpůsobilosti může část majetku přejít pod správu jeho manželky.“
Sofie pochopila.
„Takže potřebujete někoho, koho můžete ovládat.“
Victor se na ni dlouze podíval.
„Potřebujeme někoho, komu můžeme věřit.“
„Neznáte mě.“
„Právě proto jste vhodná.“
Nabídli jí peníze.
Byt.
Doklady.
Nový život.
Měla se pouze stát Adrianovou manželkou a několik měsíců plnit svou roli.
„A když se probudí?“ zeptala se.
Victor chvíli mlčel.
„To je velmi nepravděpodobné.“
Sofie nabídku odmítla.
Podruhé také.
Potřetí už Victor nemluvil o penězích.
Jen jí připomněl, že bez dokladů, bydliště a finančních prostředků nemá prakticky žádnou možnost se bránit.
O několik dní později stála před zrcadlem ve svatebních šatech.
Nevěsta bez ženicha, který by jí mohl odpovědět.
Svatba se konala přímo v sídle.
Velký sál zdobily bílé růže a desítky svíček.
Na první pohled všechno působilo romanticky.
Jenže uprostřed sálu nestál ženich.
Ležel tam.
Adrian byl oblečený v černém smokingu. Na obličeji měl průhlednou kyslíkovou masku a vedle postele byly přístroje monitorující jeho životní funkce.
Sofie se na něj podívala.
Něco jí na něm vadilo.
Nevypadal jako člověk, který je úplně mimo.
Jeho tvář byla klidná.
Až příliš klidná.
Když se přiblížila, všimla si jeho ruky.
Prsty měl lehce sevřené.
Sofie si říkala, že je to jen její představivost.
Obřad začal.
Kolem postele stáli členové rodiny, právníci, asistenti a několik mužů, které Sofie poznala z novinových fotografií.
Nikdo nevypadal smutně.
To bylo zvláštní.
Někteří dokonce působili napjatě.
Jako by na něco čekali.
Nejvíc Victor.
Když kněz začal číst poslední část obřadu, Sofie se podívala na Adriana.
„Berete si tohoto muže za svého manžela?“
Sofie polkla.
„Ano.“
V místnosti zavládlo ticho.
„A přijímáte ho v dobrém i zlém?“
„Ano.“
Vtom se ozvalo pípnutí přístroje.
Jedno.
Druhé.
Třetí.
Sofie se otočila.
Monitor se změnil.
Čára, která se předtím téměř nehýbala, náhle začala pravidelně stoupat a klesat.
Jeden z lékařů okamžitě přistoupil k posteli.
„Počkejte.“
Victor zbledl.
„Co se děje?“
Lékař se podíval na Adriana.
„Je vzhůru.“
Nikdo se nepohnul.
Sofie si myslela, že špatně slyšela.
Pak se Adrianovy prsty pohnuly.
Pomalu.
Jeho ruka se sevře