Včerejší den byl jedním z těch, kdy se i asfalt pod nohama zdál jako roztavený. Teploměr na městském náměstí ukazoval 32 stupňů ve stínu a já cítila, jak mi pot stéká po zádech už při krátké chůzi z tramvaje k supermarketu. Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár věcí na večeři a zmizet do klimatizovaného bytu. Ale to, co se stalo na parkovišti před obchodem, změnilo celý můj den – a možná i víc.
Když jsem kráčela mezi řadami aut, cítila jsem, že se něco nezdá být v pořádku. Nejprve to bylo jen tušení. Pak jsem zaslechla slabé zakňučení. Otočila jsem se. V jednom ze zaparkovaných vozů seděl německý ovčák. Ne, „seděl“ není přesné. Ležel na zadním sedadle, zcela vyčerpaný. Jazyk mu visel z tlamy, oči měl skelné, boky se mu sotva zvedaly.
Okna byla zavřená. Auto stálo na přímém slunci. Uvnitř vozu muselo být přes 50 stupňů. A pes… ten už skoro nedýchal.
Zoufalství za sklem
Přiběhla jsem blíž. Na palubní desce byl přilepený lístek s číslem mobilu. Zavolala jsem. Muž, který to zvedl, zněl netečně, podrážděně.
„Dobrý den, váš pes je zavřený v autě a zjevně trpí přehřátím. Prosím, vraťte se co nejrychleji,“ řekla jsem, snažíc se ovládnout hlas.
Odpověď byla ledová:
„Nechte toho. Nechal jsem mu vodu. Do toho vám nic není.“
V autě skutečně stála plastová láhev. Zavřená. K čemu mu asi tak je? Pes přece neumí odšroubovat víčko. V tu chvíli jsem už nevnímala nic jiného než jeho zoufalé oči. Okolní svět se zúžil do jednoho bodu: musím ho zachránit. Hned.
Rozhodnutí během vteřiny
Nedaleko ležely dva kameny – zřejmě z nedaleké stavební plochy. Vzala jsem jeden z nich a rozbila boční okno. Sklo se roztříštilo, spustil se alarm, ale já už vklouzla dovnitř a otevřela dveře.
Pes se zhroutil na asfalt, kde zůstal bezvládně ležet. Rychle jsem ho polila vodou z vlastní lahve, zatímco jinou rukou jsem vytáčela číslo záchranné stanice. Ostatní lidé na parkovišti se zastavovali, někteří natáčeli, jiní přibíhali s další vodou nebo se ptali, zda mají zavolat policii. Já už ale volala – ne kvůli sobě, ale kvůli zvířeti.
Příjezd majitele
Zhruba za deset minut přijel černý vůz a z něj vystoupil muž ve středních letech. Obličej rudý vztekem, křičel, než se vůbec přiblížil.
„To si děláte srandu?! Co jste si to dovolila?! Rozbila jste mi auto! Volám policii!“
Nepřestával křičet. Ani se nezeptal, jak je na tom pes. Stál tam a hystericky gestikuloval. Já stála u psa, který už mírně reagoval, ale stále byl slabý.
„Zavolejte, koho chcete,“ odpověděla jsem klidně. „Ale já ho nenechám umřít kvůli vaší bezohlednosti.“
Když přijela policie
Patrolní vůz dorazil během dalších pěti minut. Dva uniformovaní policisté vyslechli nejprve rozčileného muže, který je okamžitě zatáhl k rozbitému oknu a ukazoval na mě prstem. Pak si vyslechli i mě. Popsala jsem situaci od začátku do konce, ukázala jsem volaný hovor, svědky, kteří potvrdili, že pes byl v ohrožení života. Mezitím dorazila i zvířecí záchranná služba, jejíž pracovníci potvrdili, že pes utrpěl těžké přehřátí a pokud by zůstal v autě ještě pár minut, možná by to nepřežil.
Policie si vyslechla všechna svědectví a rozhodla – nebudou stíhat mě, ale jeho. Majitel čelí podezření ze spáchání trestného činu týrání zvířat z nedbalosti.
Co následovalo
Ten den jsem byla do večera na stanici kvůli výpovědi. Měla jsem smíšené pocity – úlevu, že pes přežil, ale i hořkost z toho, že někteří lidé stále nechápou, že živá bytost není věc. Kdyby šlo o dítě zavřené v autě, nikdo by nepochyboval, že je třeba jednat okamžitě. Ale zvířata? Ta stále bohužel mnozí berou jako doplněk, ne jako cítící tvory.
Druhý den mě kontaktovala organizace na ochranu zvířat, která mi poděkovala a nabídla spolupráci při osvětě veřejnosti. Na internetu se mezitím rozšířilo video jednoho z kolemjdoucích – lidé psali stovky komentářů, sdíleli své vlastní zážitky, a mnozí se ptali: „Co bych udělal já?“
A to je možná ta nejdůležitější otázka. Protože každý z nás se jednou může ocitnout v podobné situaci. A tehdy bude záležet na tom, jestli budeme schopní jednat – i za cenu rozbitého okna. Protože život, ať už lidský nebo zvířecí, je cennější než sklo.