Byl to tichý, mrazivý den. Obloha byla zatažená, jako by i sama příroda truchlila. Na kraji malé vesnice se konal pohřeb teprve sedmileté dívky jménem Klára, která tragicky zemřela po krátké, ale zákeřné nemoci. Rodina, přátelé, učitelé – všichni stáli mlčky kolem malé bílé rakve. Byla zahalená květinami, medvídky a kresbami, které jí zanechali spolužáci.

Obřad se chýlil ke konci, když se z nedalekého lesa ozval šramot. Lidé se otočili. Z mlhy vystoupil vlk.

Byl mohutný, ale hubený. Srst měl promáčenou deštěm a v očích něco zvláštního – nebyla v nich hrozba, ale zármutek. Šel pomalu, klidně, jakoby cílevědomě. A pak se stalo něco, co nikdo nečekal: vlk přešel mezi lidmi, aniž by se ohlížel, a zastavil se přímo u rakve.

Nezaútočil. Nevrčel. Jen si sedl. Hlavu lehce sklonil a jeho oči zůstaly upřené na víko rakve. Všichni ztuhli. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Dva muži chtěli přistoupit, aby zvíře odehnali, ale hned poté, co se pohnuli směrem k vlkovi, ten zavrčel – ne zuřivě, spíš varovně. Jako by říkal: Nechte mě být. Teď je to mezi mnou a ní.

Matka dívky začala plakat hlasitěji. Otec stál bez hnutí, oči plné slz. A vlk? V tu chvíli udělal něco, co všechny dojalo k slzám.

Položil hlavu na rakev. Jemně. Opřel se čenichem, zavřel oči a tak zůstal. Jako by truchlil. Jako by jí dával poslední sbohem.

Uplynuly minuty. A pak – když zazněl tichý tón varhan a lidé se začali pomalu zvedat k odchodu – vlk vstal, podíval se naposledy na rakev a bez jediného zvuku se otočil zpět do lesa, odkud přišel.

Dlouho po jeho odchodu nikdo nemluvil. Až později se začaly objevovat otázky: Kdo to byl? Proč přišel?

A pak jedna z učitelek prozradila něco, co zamrazilo všechny. Klára si dlouhé měsíce před svou smrtí kreslila pořád dokola stejný obrázek – malou holčičku s velkým šedým vlkem po boku. Říkala, že je to její „ochránce ze snů“. Vždy prý přicházel, když měla strach nebo bolest. A slíbil jí, že ji nikdy neopustí.

Lidé z vesnice ten příběh šířili dál. Někdo tvrdil, že to byl jen náhodný vlk. Jiní byli přesvědčeni, že přišel opravdu na rozloučenou. Že někdy existuje pouto mezi člověkem a přírodou, které přesahuje logiku.

Jedno je však jisté:
Na ten den nikdo nezapomene. A malá Klára odešla se svým ochráncem po boku. Tak, jak si to přála.