To letní ráno bylo klidné, jako každé jiné. Júlie, 57letá bývalá učitelka žijící sama na venkově, si sedla jako obvykle na lavičku v zahradě, aby si v tichu vypila svůj čaj. Slunce příjemně hřálo, ptáci zpívali, tráva se leskla ranní rosou. Nic nenasvědčovalo tomu, že ten den se zapíše do jejího života jako jeden z nejpodivnějších a nejděsivějších vůbec.

Zatímco míchala svůj čaj, koutkem oka zahlédla něco v trávě. Něco dlouhého, tmavého, co se velmi pomalu pohybovalo. V první chvíli to vypadalo jako zapomenuté zahradní lano. Ale něco bylo divné.

Když se podívala pozorněji, zalil ji zvláštní pocit neklidu. Ten „provaz“ se totiž hýbal… ale ne jako předmět, kterým pohybuje vítr. Hýbal se plynule. Úmyslně. A v tom okamžiku Júlii probleskla hlavou myšlenka, kterou si nechtěla připustit — „Co když je to had?“

Ztuhla. Srdce jí bušilo. Pomalu vstala a udělala několik kroků blíž. A pak to uviděla jasně. Byl to had. Ne malý, ne neškodný. Přinejmenším metr dlouhý, lesklé šupiny, tmavozelené tělo, které se vlnilo s podivnou graciózností. Zvednutá hlava, oči, které jako by se dívaly přímo na ni. A hlavně — žádný strach z člověka.

Júlie nebyla zbabělá. Během života chodila po horách, spala pod širákem, znala přírodu. Ale tohle ji překvapilo. Nikdy se s hadem nesetkala, natož s takovým. Navíc její dům nestál u lesa ani poblíž divočiny. Vždy se cítila v bezpečí. Až do teď.

Utekla do domu, zabouchla dveře a vytáhla telefon. Nevěděla, koho volat — hasiče? městskou policii? veterináře? Nakonec si vzpomněla na místní veterinární kliniku, kam před lety vodila svou kočku. Recepční jí řekla, ať se k hadovi nepřibližuje a zavře všechna okna a dveře, než přijedou odborníci.

O necelou hodinu později dorazili dva specialisté v ochranných oblecích. Had mezitím odpočíval stočený pod keřem. Profesionálové ho zkušeně odchytili a při pohledu na jeho tělo si vyměnili významný pohled.

„Tohle je cizokrajný druh,“ řekl jeden z nich. „Pochází z jihovýchodní Asie. Někdo ho musel chovat nelegálně. Pravděpodobně utekl.“

Júlie stála jako opařená. V myšlenkách si znovu a znovu přehrávala, co všechno se mohlo stát. Co kdyby had vlezl do domu? Co kdyby přišla na návštěvu její neteř s malým dítětem? Co kdyby ho někdo omylem chytil nebo šlápl na něj?

Svůj příběh sdílela na sociální síti, varovala ostatní z okolí a apelovala na opatrnost. Příspěvek se během několika dní rozšířil jako lavina — sdílely ho tisíce lidí. Jiní začali přidávat vlastní děsivé zážitky. Místní úřady zahájily vyšetřování, odkud had pocházel a jestli se v okolí nenachází další podobní exotičtí tvorové.

Júlie od té doby chodí po zahradě jinak. Už se nedívá jen po květinách a slunečních paprscích — ale i po každém zvláštním pohybu v trávě. Protože už ví, že i za obyčejným „provazem“ se může skrývat něco nečekaného. Něco nebezpečného.

A celé to začalo tak nevinně… jedním pohledem do trávy.