Pohřeb mého manžela byl tichý, těžký a nekonečný. Zemřel při běžné zásahové misi, takové, jakých měl za sebou desítky. Jenže tentokrát se nevrátil. Byl hasičem skoro celý svůj dospělý život a v ten den se zdálo, že ho vyprovází celé město. Kolegové v uniformách stáli v řadách, jejich tváře byly kamenné. Přátelé, sousedé, vzdálení příbuzní mi podávali ruku a opakovali stejná slova o čase, který prý všechno zahojí.
Nic nezahojil. Šla jsem za rakví a svět kolem mě byl rozmazaný. Květiny, kroky, hlasy – všechno splývalo v jeden šedý šum. Plakala
[...]








